Úvodní strana > Aktuality archiv > 80. výročí vzniku Protektorátu Čechy a Morava

80. výročí vzniku Protektorátu Čechy a Morava

Prostějov1939 3

Vedle významných slavných výročí v historii naší země, bychom si měli připomínat i ta neslavná, a právě likvidace zbytku naší země nacistickou Třetí říší před 80 lety v březnu 1939 patří mezi ně.


Rozpadem tehdejšího Česko-Slovenska dne 14. března, okupací Čech, Moravy a Slezska německými vojsky 15. března a vyhlášením protektorátu 16. března 1939 dosáhl Adolf Hitler zdárného cíle zlikvidovat poslední demokratický stát ve středu Evropy. Povodeň, která uchvátila historické hranice naší země, spustil již v září 1938 v Mnichově a Prostějovsko zasáhla až záborem brodeckého jazykového ostrůvku 24. listopadu 1938, kdy se naše město ocitlo pouhých 19 km vzdušnou čarou od hranic s Německem.

I naše demokracie se v měřítku druhé republiky začala dusit v kleštích sousedních států. V tisku se začalo objevovat proněmecké smýšlení a protižidovská hesla. Spisovatel Karel Čapek, jenž se vzniku protektorátu nedožil, tehdy nadčasově vystihl tyto změny ve společnosti: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“

80 let už je natolik dlouhá doba, že je mezi námi už jen pár lidí, kteří si na příchod německých vojsk do Prostějova pamatují. Vesměs se jedná o drobné vzpomínky dětí školního věku, jimž utkvěly ve vzpomínkách kolony německých vojsk přijíždějících do našeho města od Vrahovic a Držovic, jimž ztěžovalo postup nevlídné počasí v podobě sněhové plískanice.

Podobně vzpomínal na okupaci i Josef Šťastný: „15. března 1939 jsem se šel z domova ve Vodní ulici podívat, co se děje ve městě. Byla zima, poletoval sníh, na cestách byla sněhová břečka.  Na radnici v Prostějově vlála vlajka s hákovým křížem. Ulicemi projížděli němečtí vojáci v šedých uniformách. Bylo mi z toho špatně. Zastavil jsem se v Olomoucké ulici. Sledoval jsem v davu lemující po obou stranách silnice projíždějící bojová vozidla, která jela od Olomouce. „Svině,“ nadávali někteří lidé polohlasně. Připadal jsem si jako na pohřbu. Chvílemi se šedavý, ocelový proud musel zastavit. Viděl jsem, jak vojáci vyskočili z bojového vozidla a zmizeli v jednom z místních koloniálů. Zanedlouho zase vyběhli ven a nesli si s sebou máslo, do kterého se zakusovali. Vypadalo to, jako by tohle doma nikdy neměli a sem se přišli najíst.

Ta nejhorší však mělo teprve přijít. Měl jsem dobrého kamaráda Fricka Langera. Byl stejně vlastenecky smýšlející jako já. Jeli jsme se dokonce spolu i s jinými spolužáky z reálky v září 1937 poklonit zesnulému prezidentovi T. G. Masarykovi do Prahy.

Když bylo 15. března 1939, tak jsem jej zahlédl s kamarády skauty na náměstí, jak se promenáduje podél obchodů. Nebylo by to nic neobvyklého. Mládežníci takhle po náměstí chodili v těch letech často. Jenže tentokrát jsem si všiml, jak se mu leskně na klopě saka odznak s hákovým křížem. Skočil jsem mu po klopě a začal jím třást, abych mu ten hakenkrajc utrhl: „Fricku, co blbneš?!“ Chytl mne za ruku a odtažitě mi sdělil: „Já jsem Němec!“ Bylo mi, jako bych dostal ránu pěstí. Ten den se tak musel cítit ovšem každý vlastenecky smýšlející Čech.“

Pohnuté okamžiky přímo na radnici zachytil ve svých vzpomínkách redaktor prostějovského týdeníku Hlasy z Hané Josef Sacher, bratr budoucího generálporučíka Viléma Sachera: „Probudil jsem se velmi brzy, byla ještě tma. Venku poletoval sníh s deštěm. Rychle jsem se obléknul a šel na radnici, kde již byl starosta prof. Jan Sedláček. Zařizoval, co bylo třeba. Mluvili jsme spolu ve starostenské kanceláři. Byl jsem silně rozrušen a nestydím se říci, že jsem se dal do pláče. Pocítil jsem plnou silou náhle tu tíhu a beznadějnost doby a musel jsem si ulevit. Starosta Sedláček mne uklidňoval, i když jemu nebylo asi o mnoho lépe: „Chlapče, ještě není všem dnům konec. Je to kruté, ale musíme zůstat a dělat vše, abychom se toho zbavili a přežili to. Čeká nás mnoho práce a mnoho odvahy“.

Mezitím se před radnicí řadili místní nacisté opatřeni hákovými kříži na rukávech. Sníh s deštěm stále padal a nacistická vojska do města nepřicházela. Později jsem se dozvěděl, že německá vojska čekala v Prostějově odpor a zůstala stát na držovickém kopci. Čekala na zprávu od svých soukmenovců. Teprve když se jim od nich dostalo ujištění, že je ve městě klid, přitáhli. Lidé se dívali chmurně na jejich pochod městem, kde se utábořili. Slyšel jsem poznámky o plechových tancích, o nedostatečné výzbroji a o tom, že jsme se jim mohli ubránit. Zanedlouho obléhali nacisté naše obchody a vše skupovali.“

Samotné noviny Hlasy z Hané informovaly o průběhu obsazení Prostějova německými vojáky dne 15. března takto: „ Brzy ráno se dostavili zástupci místního Bund der Deutschen na radnici, kde od časných hodin dlel starosta prof. Jan Sedláček, a žádali vyvěšení říšskoněmecké vlajky. Ta byla vyvěšena, a vedle ní byla umístěna naše státní vlajka. O půl desáté dopoledne přijelo k radnici říšskoněmecké auto s důstojníky. S okamžitou platností nařídil německý velitel nadporučík von Platen, aby byla veškerá doprava zavedena vpravo. V 10.15 projely před radnicí první motorizované oddíly. Před jednou hodinou odpolední se naplnilo náměstí vojenskými nákladními automobily, které projížděly městem celé odpoledne. V Prostějově zůstalo přes 2000 mužů říšské obrany. Velitelem vojsk ve městě se stal podplukovník Gustav Denger.“

Pro zajímavost je třeba dodat, že Němcům spadlo v Prostějově do rukou strategické vojenské letecké učiliště a dne 17. března 1939 projel naším městem ve zvláštním vlaku samotný Adolf Hitler. Cestoval od Olomouce dále na Brno s drobnou zastávkou v Nezamyslicích.

Během následujících šesti let krvavé okupace se datum 15. března 1939 vedle narozenin Adolfa Hitlera demonstrativně oslavovalo. Dnes by se mělo stát mementem útlaku malého národa s velkou touhou po znovunabytí svobody. 

 

MVDr. Zdeněk Bezrouk

foto.archiv


Vytvořeno 15.3.2019 12:28:18 | přečteno 813x | Mgr. Jana Gáborová
load