Úvodní strana > Aktuality archiv > Dnes si připomínáme sto dvacet let od narození novináře a spisovatele Edvarda Valenty

Dnes si připomínáme sto dvacet let od narození novináře a spisovatele Edvarda Valenty

E  Valenta

Tento nesmírně vzdělaný a citlivý člověk, talentovaný spisovatel, vynikající novinář, výborný šachista a představitel naší psychologické prózy prožil poslední léta svého života v ústraní a izolaci. Byl jakýmsi „literárním učitelem“ Václava Havla, který jej začátkem padesátých let navštěvoval.

Narodil se 22. ledna 1901 v domě U Tří zajíců na Pernštýnském náměstí 5 v Prostějově. Otec Antonín Valenta byl zubním lékařem. Matka Marie pocházela z významné měšťanské a podnikatelské rodiny Chmelařových.  Rodiče mu v dětství zemřeli na tuberkulózu. Byl vychováván společně se staršími sestrami Olgou a Věrou v rodině strýce Františka Kováříka, majitele továrny na hospodářské stroje. V rodině vládla přísnost a kázeň, proto si nesmírně oblíbil strýcovu švagrovou Ludmilu Kováříkovou. „Tetinku“ doslova miloval a také s ní udržoval kontakty i v dospělosti.

V Prostějově bydlel na různých místech. Po smrti otce bydlela rodina krátce v budově bývalé městské střelnice (nynější městské knihovně), potom v domě na rohu Kravařovy ulice. Některé zdroje uvádějí také bydliště v Palackého ulici č. 10.  Od roku 1907, po smrti matky, bydlel u rodiny Kováříkových v bytě nad lékárnou U Černého orla na hlavním náměstí č. 6 a od roku 1911 v nově postavené vile na náměstí Padlých hrdinů č. 4.

Už při studiu na prostějovské reálce začal psát. Jeho blízkým přítelem byl Jiří Wolker. Společně publikovali v roce 1917 ve Sborníku českého studentstva na Moravě a ve Slezsku. Po maturitě šel na přání strýce studovat strojní inženýrství na brněnskou techniku. Po dvou letech však studií zanechal a přešel do redakce Lidových novin. Zde prošel různými profesemi od stenografa po vedoucího kulturní redakce. Popularitu si získal v roce 1930 příběhy polárníka, lovce a dobrodruha Jana Welzla (spoluautor Bedřich Golombek). Vycházely na pokračování v Lidových novinách a později i v knižní podobě (například Třicet let na zlatém severu, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě).

V letech 1936–1937 za podpory Jana Antonína Bati cestoval po USA, Kanadě, Indii a Guyaně.  Zážitky z cest zachytil v podobě reportáží a cestopisných fejetonů v knihách Lidé, které jsem potkal cestou, Světem pro nic za nic, Nejkrásnější země a Život s miliardářem. Za okupace zpracoval a vydal román o českém cestovateli Emilu Holubovi Druhé housle.

 V roce 1956 vyšel jeho umělecky nejsilnější a nejvýznamnější román Jdi za zeleným světlem. Vyvolal tehdy bouřlivou diskusi ze strany literární kritiky. Román totiž narušil linii socialisticko-realistické prózy. Příběh spisovatele a středoškolského profesora Karla Šimona na pozadí okupace nastolil řadu otázek o smyslu lidské existence, vnitřní svobodě, odpovědnosti, toleranci a odporu proti násilí.

Po 2. světové válce pracoval Valenta nadále jako redaktor Svobodných novin a týdeníku Dnešek. Koncem roku 1948 musel redakci opustit. Byl zatčen a půl roku vězněn. Od tohoto okamžiku až do smrti jej provázela nenávist režimu, zákazy a nemožnost publikovat.  Výjimkou byla šedesátá léta, kdy vyšly novela Trám, psychologická detektivka Dlouhán v okně a vzpomínková kniha Život samé psaní. V době normalizace mohl publikovat jen v samizdatech a v exilových nakladatelstvích. Román Žít ještě jednou vyšel oficiálně až v roce 2000 v nakladatelství Akropolis. 

Literární věda je tomuto vynikajícímu mistru pera hodně dlužna. Neexistuje monografie ani souborné kritické vydání díla. V Prostějově nám tuto osobnost připomíná název ulice a základní školy, pamětní deska od Bohumila Teplého na budově Městské knihovny, několik dopisů a dokumentů uložených v Muzeu a galerii v Prostějově a dokumentární film Život samé psaní (2009) prostějovských amatérských filmařů Vojtěcha Pospíšila, Jakuba Vejmoly a Miroslava Ondry.

Tento nesmírně vzdělaný a citlivý člověk, talentovaný spisovatel, vynikající novinář, výborný šachista a představitel naší psychologické prózy prožil poslední léta svého života v ústraní a izolaci. Byl jakýmsi „literárním učitelem“ Václava Havla, který jej začátkem padesátých let navštěvoval. Poznamenaly jej také nemoci, především hluchota.

Zemřel 21. srpna 1978 v Praze. V prosinci 2005 byly jeho ostatky uloženy do nově vybudované hrobky na Městském hřbitově v Prostějově.  Odpočívá zde po boku svého přítele Jiřího Wolkera, na něhož často a rád vzpomínal.



Zdroj a foto: historička Hana Bartková

 


Vytvořeno 22.1.2021 6:24:15 | přečteno 191x | Anna Kajlíková
load