Připomínáme si Edvarda Valentu
Před 115 lety se narodil spisovatel, novinář a prostějovský rodák Edvard Valenta. Jeho osobnost připomíná místo posledního odpočinku na prostějovském hřbitově, název ulice a základní školy, pamětní deska od sochaře Bohumila Teplého na budově městské knihovny a několik dopisů a dokumentů v Muzeu a galerii v Prostějově.
Narodil se 22. ledna 1901 v Prostějově v domě U Tří zajíců (Pernštýnské náměstí 5). Otec Antonín Valenta byl zubním lékařem. Matka Marie pocházela z významné měšťanské a podnikatelské rodiny Chmelařových. Rodiče brzy zemřeli na tuberkulózu. Byl vychováván v rodině strýce Františka Kováříka, majitele prostějovské továrny na hospodářské stroje. Kováříkovi mu poskytli dobré materiální zázemí i vzdělání, ale vládla zde přísnost a nedostatek citu. Právě proto si nejvíce oblíbil tetinu sestru Ludmilu, kterou doslova miloval a často ji navštěvoval.
Studoval na prostějovské reálce. V průběhu studií se seznámil s Jiřím Wolkerem. V letech 1917–1918 společně redigovali Sborník středoškolského studentstva na Moravě a ve Slezsku. Zde také uveřejnil pod značkou M. svoje první básně. Po maturitě (1918) nastoupil na studia strojního inženýrství na brněnské technice. Po dvou letech však studií zanechal. Stále více jej totiž přitahovala literatura.
V roce 1920 nastoupil do redakce Lidových novin. V brněnské, olomoucké a pražské redakci pracoval až do roku 1940 v různých profesích (stenograf, redaktor, reportér, vedoucí redakce). Do „Lidovek“ tak přišel člověk s velkým kulturním rozhledem, čtenář a milovník díla Tolstého, Dostojevského i Whitmana, znalec hudby, divadla, cizích jazyků a těsnopisu (tím psal svoje pozdější díla a pak je přepisoval či diktoval). Po roce 1945 se do redakce listu vrátil (vycházely pod názvem Svobodné noviny) a byl také redaktorem Dneška. Po únoru 1948 musel redakci opustit.
Právě prostřednictvím žurnalistiky se dostal k literatuře. Populárními se staly literárně zpracované příběhy polárníka, lovce a dobrodruha Jan Welzla (spoluautor Bedřich Golombek). Vyšly například v knihách Třicet let na zlatém severu (6. vydání, 1989) a Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě. V letech 1936–1937 podnikl několik reportážních cest po Severní Americe, Indii, Guayně a Madeiře. V roce 1939 doprovázel jako literární tajemník Jana Antonína Baťu při jeho cestě po USA. Zážitky z cest zachytil v podobě cestopisných reportáží a fejetonů v knihách Lidé, které jsem potkal cestou (1939), Světem pro nic za nic (1947), Nejkrásnější země (1958) a Život s miliardářem (Blok, Brno 1990).
Za okupace zpracoval a vydal román o českém cestovateli Emilu Holubovi Druhé housle (1943). V roce 1946 vycházejí jeho drobné psychologické prózy Kouty srdce a světa. Na rodné Prostějovsko konce 19. století zasadil román Kvas (1947). Některé epizody připomínaly ekonomický růst Baťovy rodiny. Tradici socialisticko-realistické prózy narušil románem Jdi za zeleným světlem (1956). Příběh nehrdinského hrdiny – intelektuála, spisovatele a profesora Karla Šimona na pozadí okupace nastolil řadu otázek o smyslu lidské existence, vnitřní svobodě, odpovědnosti, toleranci a odporu proti násilí. Román patří k nejlepším Valentovým dílům. Dokladem toho je jeho pět vydání (poslední v Československém spisovateli v roce 1990). Z dalších Valentových děl můžeme uvést například psychologickou novelu Trám (1963), detektivku Dlouhán v okně (1966) a vzpomínkovou knihu Život samé psaní (1970). Posledním Valentovým dílem je psychologický román Žít ještě jednou. Vyšel v pražském nakladatelství Akropolis v roce 2000.
Jeho osobnost bezpochyby poznamenaly několikaleté zákazy publikování, vězení v roce 1949 i hluchota. Literární věda je tomuto vynikajícímu mistru pera hodně dlužna. Neexistuje monografie ani sebrané spisy. První impulzy k hodnocení dala prostějovská konference Edvard Valenta (1901–1978) pořádaná muzeem na podzim roku 1991. Ocenit můžeme také dokumentární film Život samé psaní amatérských prostějovských filmařů z roku 2009 (Vojtěch Pospíšil, Jakub Vejmola, Miroslav Ondra).
V Prostějově nám osobnost Edvarda Valenty připomíná místo posledního odpočinku na prostějovském hřbitově, název ulice a základní školy, pamětní deska od sochaře Bohumila Teplého na budově městské knihovny a několik dopisů a dokumentů v Muzeu a galerii v Prostějově.
Jeho díla si vážili například Arne Novák, Karel Čapek, Pavel Eisner, Ferdinand Peroutka, Václav Černý, Jaroslav Seifert, Ludvík Vaculík a Václav Havel. Edvard Valenta se výrazně zapsal do naší žurnalistiky a psychologické prózy. Vnesl do nich kultivovaný jazyk, dokonalou znalost prostředí, dramatické napětí a vyprávěčské mistrovství. Stal se skutečným autorem „prvních houslí“.
Hana Bartková
Foto: MMPv
