Úvodní strana > Volný čas > O městě > Osobnosti města

Osobnosti města

Slavné osobnosti spojené s městem Prostějovem a okolím


Jméno a příjmeníDatum narozeníDatum úmrtí
Vladimír Ambros18.9.189012.5.1956
Petr Bezruč15.9.186717.2.1958
Ing. Jan Bažant20.11.18811966
Jan Blahoslav20.2.152324.11.1571
Alois Bouda25.1.186728.12.1934
Adolf Beer27. 2.18317. 5. 1902
Adolf Brecher183113. 4. 1894
Jan Černý – Niger14561530
Jan Rudolf Demel7.4.18335.10.1905
Josef Duda, CBE 9.8.19057.12.1977
Bohumír Dvorský21.10.190211.1.1976
Dr. František Faktor26.3.186123.10.1931
Max Fleischer29. 3. 18418. 12. 1905
Jan Filipec143117.6.1509
Josef František7.10.19148.10.1940
Josef Glivický15.5.19034.7.1991
Antonín Gottwald19.1.18699.8.1941
Karel Hejdušek21. 7.1918 6.12.1978
František Heiter12.3.1877není dokladováno
JUDr. Josef Horák184812.11.1914
Edmund Husserl8.4.185927.4.1938
Dušan Janoušek13.8.192831.1.1996
Vojtěch Janoušek13.7.189711.3.1969
JUDr. Oldřich John20.2.19072. 8. 1961
Josef Kotek14.6.188323.12.1914
Dr. Ing. František Kovářík25.9.186525.7.1942
Jan_Kühndel29.9.18894.2.1970
Oldřich Lasák9.12.188426.11.1968
Stanislav Manhard13.11.187127.3.1928
Jaroslav Mathon8.3.186725.5.1953
Václav František Cesar Messenhauser4.1.181216.11.1848
Jan Nehera31.12.18994. 4. 1958
Florián Novák4. 5. 182129. 4. 1876
Vilém Otáhal28.5.187016.10.1954
Karel Pittich11.7.18895.4.1968
RNDr. Rudolf Plajner5. 4. 190123. 6. 1987
Alexej Pludek29. 1. 19237. 9. 2002
JUDr. Jan Poláček 12.11.1896 10.3.1968
MUDr. Ondřej Přikryl26.11.186221. 12.1936
Matyáš (Matěj) Rejsek14451.7.1506
Arnošt Rolný28.2.188724.7.1950
František Antonín Sebastiniasi 17153.3.1789
Bedřich Seliger 19. 6. 192027.11.2012
Jan Sedláček12.7.18881960
Josef Simon5.1.188210.7.1966
Václav Spitzner23.9.18539.1.1907
Václav Ševčík12.7. 190031.1.1971
Františka Ševčíková6.2.190326.2.1987
Zdeněk Škarvada8.11.191711.5.2013
Vasil Kaprálek Škrach14.6.189125.5.1943 
Ondřej Štefan15281577
Vilém Topinka22.5.19097.7.1977
Jan Tříska4.12.190424.9.1976
PhDr. Jan Uher28.1.189127.10.1942
Edvard Valenta22.1.190121.8.1978
Karel Vojáček21.1.1848 25.3.1899
Josef Wait26.9.184530.4.1905
Profesor Otto Wichterle27.10.1913 18.8.1998 
Hana Wichterlová2.3.190329.8.1990
Jiří Wolker29.3.19003.1.1924
Jan Zajiček6. 11. 18281915
Vladimír Zoufal24.2.18566.12.1932
Filip Cyril Župka7.6.18853.4.1964
PhDr. Václav Kolář8.5.1946 15.4.2017 
Bruno Winter15.10.1873 27.6.1942 
Plukovník ve výslužbě Stanislav Liška18.3.1921 31.5.2013 


Vladimír Ambros (18.9. 1890 - 12.5.1956)

Prostějovský skladatel, dirigent a pedagog, jeden z předních představitelů brněnské skladatelské školy L. Janáčka.

V. Ambros pocházel, jako mnoho našich skladatelů, z kantorské rodiny (otec Ezechiel byl od roku 1889 až do své smrti r. 1915 zakladatelem a ředitelem hud. školy v Prostějově), takže již od nejútlejšího dětství měl možnost věnovat se hudbě pod odborným vedením. Od září 1907 byl žákem L. Janáčka na varhanické škole v Brně (1907-1910) a své kompoziční vědomosti si doplnil na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem, kam ho v roce 1911 povolal jako korepetitora jiný Prostějovák František Neumann, pozdější janáčkovský dirigent a šéf ND v Brně. V Knorrově skladatelské třídě se Ambros seznámil s anglickým skladatelem C. Scottem, který jej v letech 1929 a 1932 pozval k dirigentskému vystoupení v Londýně. Ve Frankfurtu se seznámil i s M. Speakmanovou, pozdější manželkou, která ho finančně podporovala. Celou dobu I. světové války pak prožil v Anglii, kde přijal místo dirigenta soukromé opery Carl - Rossa a zároveň korepetitora Covent Garden v Londýně. Prostějovská éra Ambrosova začíná až v roce 1921, kdy se skladatel vrátil do vlasti a nastoupil jako učitel hudební školy. Vedle toho se stal sbormistrem pěveckých spolků Orlice a Vlastimily a dirigentem Orchestrálního sdružení, kde prostřednictvím F. Neumanna a B. Bakaly zaznívaly jeho skladby (ND, rozhlas). Po návratu z Břeclavi, kde několik let působil jako ředitel tamní hudební školy, se znovu věnuje práci v Orchestrálním sdružení, pořádá nákladné koncerty a zájezdy. V té době obnovil i přátelské styky s V. Novákem, započaté již v roce 1923, pohostinně řídil brněnský rozhlasový orchestr a především intenzívně komponoval. Po skončení II. světové války se až do smrti věnoval vedle dirigování Orchestrálního sdružení a pohostinného vedení Moravské filharmonie výhradně skladatelské činnosti. Provádění jeho děl v Praze, v Brně a Olomouci dodávalo Ambrosovi nové nadšení pro další tvůrčí práci.

Skladatelský odkaz V. Ambrose je bohatý. Čítá na 135 dokončených děl a zasahuje téměř do všech kompozičních odvětví. I když stylově zpočátku vycházel ze svého brněnského učitele Leoše Janáčka, přece byl, podobně jako ostatní Janáčkovi žáci, více ovlivněn slohem Novákovým a Sukovým, než Janáčkovým. To nejlépe dosvědčují jeho skladby tohoto prvého tvůrčího období (1908 - 11): Nálady pro klavír, dva melodramy (Hornická balada a Holoubek), šest písní pro soprán, čtyři písně pro baryton, Ukolébavky aj.

Po roce 1923 sledujeme u Ambrose znovu, tentokrát již trvalý příklon k dílu i vlivům V. Nováka, samozřejmě bez opuštění domácích romanticko - impresionistických prvků. Mezníkem na této cestě je Balada o nenarozeném dítěti pro velký orchestr a ženský hlas za scénou. Pouze opera Ukradené štěstí vytvořená podle literární předlohy ukrajinského básníka I. Franka, je jakýmsi episodním návratem k opernímu stylu Janáčkovu. V dalším velkém díle, v symfonické trilogii Beskydy, oslavil Ambros moravskou přírodu již přímo po vzoru Novákových Tater. Labutinka a cyklus písní Sbohem a šáteček vyjadřují hluboké city skladatelova pozdního milostnému vzplanutí. Některá komorní díla tohoto období vykazují rovněž vlivy Pařížské šestky a dokonce Igora Stravinského.

Rokem 1938 přechází Ambros rázem ze zasněné intimity a subjektivismu na půdu reality, což způsobila německá okupace. Svůj odpor proti fašismu vyjádřil skladatelsky v Symfonietě, v cyklu písní Nálady z Atlanty (okupanty zakázané), v Symfonické básni pro devět nástrojů (I. nonet) a v Symfonii přírody.

Po válce začíná pro Ambrose nový život, avšak často se projevující nervová choroba působila na něj depresivně a ztěžovala mu jeho tvůrčí práci. Přesto vytrvale komponoval. (Concertino pro klavír a orchestr, Rolnická suita, III. symfonie "O naší krásné vlasti", dětské písně Co rok dal a Maminka na básně J. Seiferta). V těchto posledních písňových cyklech skladatel ukázal, že dovede procítit a zahloubat se v básnický text a že má smysl pro drobnokresbu a zkratkovitost.

Vladimír Ambros se zasloužil o vytvoření řady cenných komorních a písňových děl. Je škoda, že dnešní umělci a dirigenti jeho dílo snad z neznalosti obcházejí, čímž Ambrosův skladatelský odkaz se stává pouze regionální, někdy dokonce jen archivní záležitostí.

Petr Bezruč (15.9.1867 v Opavě - 17.2.1958 v Olomouci)

15. září 1867 se v Opavě narodil básník Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek. Jeho otec Antonín Vašek byl filolog, známy slezský buditel, který podal filologický důkaz o podvrhu Rukopisů.

Bezručův básnický zjev se vztyčil na rozhraní dvou věků literárního i společenského vývoje v monumentalitě, které lety neubývá. Jeho básnický čin můžeme vskutku charakterizovat slovy, že Bezruč monumentalizoval svou dobu a její rozpory. Naše poezie se může sice od doby národního obrození chlubit nejedním dílem monumentálního rozvrhu ideového a stavebního - je tu Kollár se svou Slávy dcerou a mezi ním a Bezručem stojí Neruda a Čech a ani ostatním není odepřena velikost básnického gesta, jež vyjadřuje historickou chvíli národního osudu. Ale přesto dosahuje Bezruč v prostoru a liniích svých básnických obrazů grandiozity do té doby nebývalé.

Umělecky nejvýznamnější je jeho sbírka básni Slezské písně. Její podstatná část vznikla na přelomu 19. a 20. století a těží z lidové tvorby a jazyka básníkova rodného kraje. Byla inspirována zejména odporem proti sociálnímu a národnostnímu útlaku. Základ sbírky vyšel anonymně poprvé ve zvláštním čísle časopisu Čas v roce 1903 pod názvem Slezské číslo. Sbírka obsahovala především balady (Maryčka Magdonová, Bernard Žár, Kantor Halfar, Ondráš, Žermanice, 70 000, Ostrava, Já, Smrt Caesarova) a intimní lyriku s krajinným pozadím opavského a těšínského Slezska (Hrabyň, Hlučín, Jen jedenkrát, Kdo na moje místo). Další vydání sbírky s názvem Slezské písně již mělo větší počet básní. Bezruč se ztotožnil s utiskovanými, mluvil jejich jménem, bral na sebe nejrůznější podoby lidových typů. Jeho kritika byla zaměřena i proti pseudovlastenecké měšťácké společnosti, zejména v Čechách. Časopisecky debutoval povídkami Studie z Café Lustig. Z Bezručovy pozdní tvorby jsou verše s tematikou bilancování života a blížící se smrti (Stužkonoska modrá). Básně nepojaté do Slezských písní vyšly pod názvem Přátelům i nepřátelům. Část básní opěvující Hanou, zařazenou ve Slezských písních napsal v Kostelci na Hané, který poprvé navštívil v roce 1895, když se zde se svým přítelem Ladislavem Lesíkem zastavil při jejich cestě na národopisnou výstavu do Prahy.

Do Kostelce se vracel od roku 1910, kdy zde přebýval podstatnou část roku. Trvale se v Kostelci usadil v roce 1939. Haná se mu stala druhým domovem. Zemřel 17. února 1958 v Olomouci.

Ing. Jan Bažant (20.11.1881 v Prostějově – 1966)

Jeho otec byl profesorem deskriptivní geometrie na prostějovské reálce v letech 1897–1907. On sám studoval na prostějovské reálce v letech 1891–1898, v letech 1898–1903 studoval v Praze na technice obor stavební inženýrství. Od roku 1903 byl zaměstnán jako inženýr moravského zemského výboru v Brně, od roku 1919 jako vrchní stavební rada. Pracoval na melioracích, úpravě toků, hydrologii a stavbě přehrad. Vypracoval projekt na stavbu přehrady u Kníniček nad Brnem (1923–1926). Roku 1921 byl honorárním docentem pro hydrauliku a encyklopedii vodních staveb na Vysoké škole zemědělské v Brně. Již roku 1930 byl jmenován mimořádným profesorem a přednášel zakládání staveb, stavby přehrad a využití vodních energie. Roku 1939–1945 byl děkanem na odboru inženýrských staveb a zemědělského inženýrství.

Vykonal řadu studijních cest: byl v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Francii, Belgii, Holandsku a v severní Africe. Zúčastnil se mezinárodních sjezdů, v roce 1935 v Bruselu a roku 1937 v Berlíně. Psal o problematice přehrad a vodních cest do odborných listů – např. do Technického obzoru.

V letech 1940–1943 byl poradce ministerstva veřejných prací (dopravy a techniky) v otázkách našich připravovaných průplavů Dunaj – Odra a Pardubice – Přerov. Vypracoval pro ministerstvo vodohospodářský plán pro Zemi moravsko-slezskou a řadu dalších posudků pro stavbu průplavů.

Zajímal se též o problémy regulace měst. Jeho soutěžní návrh na opravu Bezovky v Praze byl roku 1908 poctěn 1. cenou, regulační plán Hradce Králové 3. cenou. Jako vedoucí technický pracovník budoval úřednickou čtvrť v Brně – Žabovřeskách (1911–1921) a Masarykovu čtvrť v Brně v letech 1922–1924.

Alois Bouda (25.1.1867 - 28.12.1934)

Narodil se v roce 1867 v Hartmanicích (dnešní Niva) v rodině chalupníka Aloise Boudy. Prostějovsko bylo pro mladého Boudu krajem radostného mládí. Sem se také rád vracel. V Prostějově absolvoval první ročník reálky. Zbytek absolvoval na českém gymnáziu v Olomouci a poslední ročník v Rychnově nad Kněžnou. Po absolvování odborných škol působil jako pedagog. V roce 1901 (28. 11.) byl potvrzen skutečným učitelem na c. k. reálce v Kladně s titulem profesor a potom jako profesor kreslení na státní grafické škole.

Byl malíř, kreslíř, metodik umělecké výchovy kreslení. V letech 1930 - 1934 byl činný jako odborný inspektor živnostenských škol pokračovacích. Oženil se s Annou, dcerou slavného uměleckého rodu Suchardů, výbornou malířkou květin. Napsal několik výtvarných učebnic “Rostlina v dekoračním umění", “Dekorativní kreslení" aj. Pravidelně se zúčastňoval mezinárodních sjezdů kreslení, kde vždy vystupoval s přednáškou. To vše dokazuje, že vysoce převyšoval funkci prostého učitele kreslení. Proto byl přibírán do zkušebních komisí pro učitele. Byl vzácným a ušlechtilým člověkem. Byl dlouholetým přítelem malíře Mikoláše Alše, se kterým se seznámil jako student v roce 1888 v Olomouci. Aleš byl Boudovým na svatbě a byl i kmotrem jejich synů Jaroslava a Cyrila, také výborných malířů. Paní Marynu Alšovou za l. světové války podporoval i finančně. Zemřel 28. prosince 1934 v Praze – Bubenči.

Adolf Beer (27. 2. 1831 - 7. 5. 1902 ve Vídni)

Historik a pedagog Adolf Beer se narodil 27. února1831 v Prostějově. Již za gymnaziálních studií na něho působil významný prostějovský lékař a přední činitel židovské náboženské obce Gideon Brecher a mimořádně vzdělaný a později výrazně literárně činný rabín Hirsch Bar Fessel. Výborně připraven prostějovským gymnáziem studoval na univerzitách v Praze, Berlíně, Heidelbergu a Vídni a připravoval se pro politickou kariéru. Překážkou mu byl jeho židovský původ, a proto se vzdal židovské víry.
Po dosažení doktorátu působil jako učitel dějepisu na středních školách v Černovicích (nyní Ukrajina), Praze a Vídni, později se stal docentem historie na právnické fakultě ve Velkém Varadínu (nyní v Rumunsku). Stal se i profesorem historie na Obchodní akademii ve Vídni. Zde působil deset let a r. 1868 byl jmenován profesorem na vídeńské technické univerzitě.
Od tohoto okamžiku začal uskutečňovat své politické ambice. Stal se ministerským poradcem v otázkách středního a vyššího vzdělávání. Podílel se na přípravě školského zákona z r. 1869 a na reformě rakouských (a tedy i českých) reálek. V roce 1873 byl zvolen do parlamentu, kde byl členem řadu let. Jeho brilantní projevy, založené na hlubokých znalostech výchovných, finančních a ekonomických problémů mu přinesly respekt a uznání kolegů i oponentů. Byl přijatelný pro liberály i konservativce a po pádu Taafova ministerstva v r. 1893 se o něm uvažovalo jako o možném ministrovi výchovy, ale jeho židovský původ tyto naděje zhatil.
V r. 1871 se stává mimořádným členem rakouské akademie věd o dva roky později pak členem korespondentem. Studijní cesty do Amsterodamu, Berlína, Kodaně, Londýna a Paříže se staly základem jeho nevšedních znalostí evropského školství.
Jako politik byl Beer konservativní, spoléhal na rozum a ne na city. Jeho rozsáhlá publikační činnost ukazuje na jeho široký rozsah vědomostí v obchodu, financích, zahraniční politice, výchově a vzdělávání i současné historii. Je autorem více než deseti rozsáhlých prací z historie, dějin obchodu, výchovy a vzdělávání, zahraničních vztahů a celé řady článků v historických a geografických časopisech. Umírá 7. května 1902 ve Vídni.

Adolf Brecher (1831 - 13. 4. 1894)

Adolf Brecher, významný lékař, se narodil v Prostějově roku 1831 jako syn tamního lékaře Gideona Brechera. Po gymnaziálních studiích v Bratislavě, Praze a Mikulově pokračoval na Karlově univerzitě v Praze, kde se nejprve zabýval judaistikou a později vystudoval lékařství. V r. 1859 přesídlil do Olomouce, kde se věnoval lékařské praxi až do smrti. Jako železniční lékař byl uznávaným vynikajícím praktikem a skvělým diagnostikem. Byl veřejně činný ve vedení zpěváckého spolku a více než dvacet let předsedou olomouckého německého spolku, přes 25 let vicepresident olomoucké židovské obce a čestným členem židovské obce prostějovské. V jednání byl přímý a čestný, vynikající řečník s osobitým humorem, ovládal slovem i písmem řadu cizích jazyků. Byl znám také jako básník humorných a satirických básní, otiskovaných v předních časopisech té doby. Významná byla rovněž jeho překladatelská činnost, kdy do němčiny přeložil mimo jiné z češtiny básně Vrchlického, z maďarštiny poesii Petöfiho a z hebrejštiny Knihu žalmů.

Jan Blahoslav (20.2.1523 v Přerově - 24.11.1571 v Moravském Krumlově)

Základní vzdělání získal na školách Jednoty bratrské v Přerově a Prostějově a Jednotou byl také poslán na vyšší studia do Goldbergu ve Slezsku (1543) a do Wittenbergu (1544), kde se seznámil s Martinem Lutherem a humanistickými spisy jeho blízkého spolupracovníka a přítele Filipa Melanchthona. Po návratu pokračoval ve svém vzdělávání v Přerově, od července 1548 v Mladé Boleslavi. Krátce studoval na univerzitách v Královci (1549) a Basileji (1549–50), kde Frobeniova tiskárna neustávala ve vydávání děl humanistických učenců. Všechny tyto vlivy pomáhaly utvářet jeho humanistickou osobnost i pracovní styl; osvojil si humanistické metody (hledání pravdy, návrat k pramenům, systematické utřídění látky, jasný a srozumitelný výklad) a využíval je v širokých oblastech svých zájmů – v historii, jazykovědě, hudbě, překladatelské aj. literární činnosti. Jeho život byl organizační, literární, teologickou i pedagogickou službou Jednotě: v Prostějově (1550–52), v Mladé Boleslavi (1552–57); r. 1553 se stal knězem, r. 1557 jedním z biskupů, od r. 1558, kdy přesídlil do Ivančic, pak písařem, tj. tajemníkem, archivářem a historiografem Jednoty. Na počátku své literární dráhy usiloval obnovit bratrský archiv zničený r. 1546 požárem v Litomyšli. Pořádal nejprve soubor pramenů k dějinám Jednoty, tzv. Acta Unitatis Fratrum (8 sv., po r. 1548), a sám jej také mnohými vlastními listy, cestovními zprávami i teologickými polemikami obohatil. Jednotu bránil historickými spisky (O původu Jednoty, Summa quaedam brevissima) i náboženskomorálními traktáty (Spis o zraku, Sepsání o rozdíle Jednoty bratrské od luteriánské); záležitostmi Jednoty se obíral i v drobnějších pracích mravokárných (Anvolimator) a pedagogických (Vitia concionatorum, Naučení mládencům). Širší ohlas měla jeho Filipika proti misomusům, v níž se postavil na obranu vyššího vzdělávání kazatelů v Jednotě proti jeho odpůrcům, hlavně proti biskupu Janu Augustovi, a otevřel tak definitivně cestu k účasti Jednoty na celonárodním kulturním dění.

Jan Černý – Niger (1456 v Praze – 1530 v Prostějově)

Byl bratrem biskupa Jednoty bratrské Lukáše Pražského. Když dosáhl titulu bakaláře, začal studovat lékařství. Pacienti k němu přicházeli nebo byli dováženi zdaleka. Léčil také členy pernštejnského roku. Roku 1500 přišel do Prostějova, kde pokračoval v lékařské praxi ve zdejší nemocnici – špitále a v ”líkařském domě”, kde byli léčeni přechodně nemocní. Prostějov tehdy patřil mezi přední bratrské obce na Moravě. Jan Černý tu zastával i funkci duchovního. Roku 1513 odešel do Litomyšle a tam se opět věnoval lékařské praxi. Roku 1519 byl opět poslán z Čech do Prostějova, aby se tu ujal vedení léčebného domu a tuto funkci zde vykonával až do své smrti. Z jeho prací jsou známy zejména tyto spisy lékařského charakteru: ”Spis o nemocech morních, kterak se mají lidé chovati před tím i po tom času” (1496). Byl to první lékařský spis napsaný česky, velmi vyhledávaný a byl vydán v devíti vydáních. Nejvýznamnějším dílem Jana Černého je ”Kniha lékařská, kteráž slove Herbář nebo Zelinář, velmi poučná a užitečná”. Dílo vyšlo v Norimberku roku 1517. V české literatuře je to první tištěný herbář mezi vytištěnými herbáři v Evropě. V tomto Herbáři se Černý zmiňuje také o flóře na ”hanácké hoře” Kosíř. Knihu doplnil pojednáním ”O vodách pálených”. V Herbáři je popis léčivých bylin, abecedně seřazených, je doprovázen schematickými někdy primitivními obrázky.

Jan Rudolf Demel (7.4.1833 v Prostějově – 5.10.1905 v Praze)

Narodil se v krejčovské rodině. Studoval na německém gymnáziu v Olomouci, kde roku 1849 maturoval. Pak navštěvoval polytechniku v Praze a ve Vídni. Od roku 1857 působil jako profesor chemie a přírodopisu na německé reálce v Olomouci. Vyučoval sice na německé střední škole, ale smýšlením a vystupováním se projevoval jako uvědomělý Čech. Celý svůj život věnoval úsilí o vzdělání a hospodářské povznesení českého venkova na Moravě, zejména na Hané.

Byl prvním organizátorem zemědělského školství na Moravě. Jeho přičiněním vznikla roku 1865 první česká rolnická škola v Přerově, roku 1876 byla tato škola převedena na Klášter Hradisko u Olomouce. V Přerově byla současně otevřena střední hospodářská škola. Demel se na otevření obou škol dlouho připravoval. Prostudoval organizační plány podobných škol v Čechách a v Německu. Obě školy propagoval, sháněl pro ně finanční prostředky, knihy, učební pomůcky a snažil se získat kvalitní pracovníky do učitelského sboru.

J. R. Demel měl na Moravě, zejména na Hané, mnoho odborných přednášek. Pořádal vzdělávací kurzy, organizoval hospodářské výstavy dobytka. Své články uveřejňoval v časopise Hospodář moravský. V 60. letech 19. století se účastnil táborů lidu na Moravě, buď jako řečník, nebo jako sympatizující účastník. Např. se zúčastnil zemědělského ”polního kázání” v Hrubčicích u Prostějova. Ze shromáždění vzešly rezoluce, v nichž účastníci žádali rozšíření českého středního školství a učitelských ústavů. Zájem byl i o zřízení české techniky a univerzity v Brně.

Vedle podílu na zakládání hospodářských škol se Demel zasloužil o vznik českých rolnických cukrovarů (Vrbátky) a o vznik sladoven v Prostějově.

Demel se věnoval i finanční otázce v oblasti zemědělství a napomáhal zakládání peněžních ústavů rolníků. Také se angažoval v politickém životě. Roku 1901 se přestěhoval do Prahy a tam se věnoval práci v Zemském spolku ovocnickém pro království české.

Cpt. RAF, generál letectva Josef_Duda, CBE (9.8.1905 Praha - 7.12.1977 Prostějov)

Komandér Řádu Britského impéria a Řádu Bílého lva, generál letectva Josef Duda byl v letech 1933–1935 nejprve velitelem Vojenských akademiků ve VLU v Prostějově, podílel se na jejich instruktáži a výcviku. V letech 1935–1939 působil v Leteckém pluku 3 „Generála – letce M. R. Štefánika“ a stal se velitelem stíhacích letek a perutí v ČSR.

Po 15. 3. 1939 organizoval ilegální odboj a se svou skupinou přešel v červnu protektorátní hranice do Polska, kde vstoupil do dobrovolného zahraničního vojenského II. národního odboje. Působil jako velitel českých letců ve Francii a ve Velké Británii. Válku ukončil v britské hodnosti plukovníka s návrhem na povýšení do rytířského stavu.
Od roku 1945 působil jako velitel VLU v Prostějově.
V letech 1945–1948 se stal plukovníkem a velitelem letectva čs. letectva na Moravě.
Od roku 1948 byl komunistickou vládou přeložen do zálohy a degradován…
V roce 2002 byl udělen generálovi Josefu Dudovi Řád Bílého lva vojenské skupiny III. třídy in memoriam.

Josef Duda absolvoval např. :

  • Českou státní reálku v Praze (1923)
  • Vojenskou akademii v Hranicích
  • Učiliště pro dělostřelectvo v Olomouci – aplikační školu
  • Vojenské učiliště v Prostějově (1929–1930)
  • Vojenský letecký ústav studijní v Letňanech (1932)
  • Zemský letecký sklad II, mechanický kurs pro důstojníky letectva (1933)…

Působil mimo jiné jako voják v Piešťanech, Košicích, Olomouci, Prostějově, ve Vajnorech u Bratislavy atd.

Bohumír Dvorský (21.10.1902 v Paskově - 11.1.1976 v Olomouci)

21. října 1902 se v Paskově na Moravě narodil významný malíř, představitel českého impresionismu Bohumír Dvorský. Původně se vyučil knihařem a několik let také v tomto oboru pracoval. V té době navštěvoval soukromou večerní školu kreslení O. Molitora v Ostravě a po složení přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze v roce 1924 byl přijat na její krajinářskou školu u prof. O. Nejedlého a V. Beneše, kterou absolvoval v roce 1930.

Od pobytu ve Francii a pozdějším přestěhování na Sv. Kopeček (po záboru pohraničí v roce 1939), přechází postupně ve své tvorbě až ke svému typickému redukčnímu koloritu letních a jarních krajin plných vegetace, práce a života. Cesta k vlastnímu výrazu je provázena studijními obrazy, vyrovnávajícími se nakonec i s pozdním impresionismem až intimismem, při opětovných zájezdech do Francie. Jeho styl vyzrává v osobitou schematizaci dynamicky pojatého protikladu krajiny a oblohy i dalších protikladů v jakési až ornamentální znakovosti, která je stále naplněna pohybem. Životnost, kterou vyzařují jeho plátna i křídové kresby, spočívá ve vířivém pohybu, jehož nositelem je světlo. Vždy znovu studuje panoramatické hloubkové záběry a výsledná stylizace neztrácí reálný základ studia krajinného prostoru i redukovaného místního koloritu v kresbách, litografiích i olejových obrazech. Věnoval se i ilustrační tvorbě. Několikrát ilustroval i báseň Sv. Kopeček Jiřího Wolkera. Jeden z nich byl určen (již v roce 1958) pro účastníky Wolkerova Prostějova. V roce 1964 vyzdobil svými obrazy nově zrekonstruovanou obřadní síň v Kostelci na Hané. Bohumír Dvorský zemřel v olomoucké nemocnici v neděli 11. ledna 1976.

Dr. František Faktor (26.3.1861 v Říčanech v Čechách – 23.10.1931)

Studoval na reálce v Písku a potom chemii a techniku v Praze. Jako vynikající chemik dostal cestovní stipendia do Belgie, Holandska, Francie, Švýcarska a do dalších zemí. Cestoval i po Asii, Rusku a byl v Severní Americe. Dosáhl hodnosti doktor technických věd. Působil na reálce v Prostějově jako středoškolský profesor v letech 1891 – 1900. Vyučoval zde fyziku a chemii. Napsal česky i německy odborné spisy z oboru chemie, přírodopisu, vlastivědy, kulturní historie, archeologie a zeměpisu. Napsal celkem 18 spisů a přes 300 pojednání. Vlastním nákladem vydal v roce 1898 v Praze ”Popis okresního hejtmanství prostějovského”.

Max Fleischer (29. 3. 1841 - 8. 12. 1905 Vídeň)

Slavný vídeňský architekt, prostějovský rodák evropského významu. Po absolvování reálky v Olomouci vystudoval architekturu ve Vídni - nejprve zde studoval na Technické univerzitě, od roku 1863 pak na Akademii výtvarných umění. Byl vynikajícím studentem a po ukončení školy nastoupil do známé architektonické kanceláře Friedricha von Schmidta, kde se spoluúčastnil např. projektu nové vídeňské radnice. Roku 1887 se osamostatnil a od té doby proslul zejména jako autor synagog a hrobek na židovských hřbitovech (mj. náhrobky pro Adolpha Fischhofa a Salomona Sulzera - Loewyho). V samotné Vídni stály až do období nacismu čtyři jeho synagogy, další byly např. v Kremži a Gliwicích, na území naší republiky to pak byly synagogy v Českých Budějovicích, Pelhřimově a nová židovská synagoga v Brně na Kolišti (dnes již neexistují), je i autorem plánů k velké plzeňské synagoze, jejíž základní kámen byl položen roku 1888. Dnes u nás můžeme vidět na vlastní oči už jen dvě obřadní síně, postavené podle jeho projektů - v Tovačově (1889) a při vstupu na židovský hřbitov v Mikulově (1898). Obě tyto budovy byly projektovány v eklektickém klasicizujícím slohu. Kromě toho byl autorem přestavby břeclavské nové židovské synagogy v novorománském slohu (v interiéru s maurskými prvky a krásným malovaným trámovým stropem) z roku 1888.

Kromě těchto sakrálních staveb Max Fleischer navrhl i mnoho civilních objektů, například budovu dívčího sirotčince v XIX. vídeňském okrese (1894), objekt domova pro lidi bez přístřeší v ulici Blattgasse ve III. okrese tamtéž (1903) nebo budovu sladovny firmy Hamburger a Steiner na Mlýnské ulici č. 30 v Prostějově (1889–1890) či dům pro továrníka Hamburgera na Pernštýnském náměstí 7 v Prostějově, dnes kulturní památku (1888). Z nedalekého okolí je známá i Fleischerova rozsáhlá přestavba zámku v Tovačově pro Davida rytíře Gutmanna, kde Max Fleischer projektoval stavbu nového novorenesančního křídla a hlavní zámecké věži vrátil její původní renesanční podobu. Projektoval také budovu školy a úpravu radnice.

Jeho žákem byl architekt Johann Miedel (1860–1945), také známý stavitel synagog, který také dokončil některé Fleischerovy práce (např. obřadní síň na židovském hřbitově v Brně – Židenicích) a po Fleischerově smrti převzal jeho ateliér.

Max Fleischer je pohřben v židovské části vídeňského hlavního městského hřbitova v rodinné hrobce, kterou sám projektoval. Hrobka má podobu goticko-romantické kaple vybavené dřevěným kazetovým stropem s malovanými znaky jednotlivých stavařských a uměleckých řemesel, bohatými okenními vitrážemi a dalšími zajímavými detaily. Největší zvláštností tohoto "Fleischerova mauzolea", jak se hrobce říká, je však její průčelní štít, záměrně napodobující štíty pražské Staronové synagogy.

Jan Filipec (1431 v Prostějově – 17.6.1509 v Uherském Hradišti)

Narodil se v chudé utrakvistické rodině. Navštěvoval prostějovskou školu, která měla tehdy na Moravě dobré jméno. Roku 1472 vstoupil do služeb krále Matyáše. Svou vrozenou inteligencí, diplomatickými schopnostmi i ušlechtilým zevnějškem si získal panovníkovu přízeň, stal se jeho předním rádcem a roku 1478 uherským kancléřem. Úspěšně obstarával veškeré záležitosti koruny uherské v Čechách, Slezsku, Polsku, Německu, ve Francii a Itálii.

Roku 1482 po smrti biskupa Tasa z Boskovic se stal správcem olomouckého biskupství. Filipec získal velké jmění. Navenek vystupoval okázale jako zástupce panovníka, jeho družinu tvořilo 300 osob šlechtického stavu. V soukromí žil však velmi prostě. Svých velkých příjmů využíval k opravě olomouckého domu, vykoupil ze zástavy biskupské město Mohelnici, opravil biskupské zámky ve Vyškově a na Mírově, pořídil zvon pro kostel sv. Mořice v Olomouci, dal vybudovat klášter pro františkánský řád v Uherském Hradišti a v Javoru ve Slezsku. Jako kancléř krále Matyáše uzavřel smlouvu s panem Vilémem z Pernštejna.

Roku 1477 zastupoval panovníka na sněmu v Budějovicích a v roce 1478 byl při narovnání (dohodě o postavení krále Matyáše na Moravě) s českým králem Vladislavem II. V Miláně u Jana Galeazza zprostředkoval sňatek Matyášova syna Jana Korvína s Galeazzovou sestrou Blankou Marií. Po smrti Matyášově roku 1490 hájil zpočátku nároky jeho syna Jana Korvína na uherský trůn, ale když neustaly mezi šlechtou neshody, vstoupil do služeb českého krále Vladislava II.

Roku 1492 odešel z veřejného života, vstoupil do františkánského řádu a osm let pobýval v klášteře v Javoru ve Slezsku. Důvodem jeho odchodu z veřejného života byla asi jeho vysoká aktivita v dřívějších letech, kterou utrpělo jeho zdraví.

Z Javoru přesídlil do Olomouce. Ani v klášteře však neměl klid. Vladislav II. a císař Maxmilián I. se na něho často obraceli v diplomatických záležitostech a problémech.

Filipcovou zásluhou zesílilo užívání češtiny jako diplomatického jazyka v královské kanceláři uherského panovníka, nejen ve styku s Moravou, ale i s dnešním Slovenskem. V náboženské víře byl snášenlivý, neizoloval se od přátel svého rodiště, např. od Jana Klenovského, jednoho ze starších jednoty bratrské. U krále Vladislava II, se přimlouval za kališníky, i když z toho měl nepříjemnosti u papeže. Smýšlením byl Čech.

Po návratu z cesty do Slezska se zranil při vystupování z vozu a zemřel v klášteře v Uherském Hradišti, kde je také pohřben v klášterním kostele pod hlavním oltářem.

Josef František (7. 10. 1914 v Otaslavicích – 8. 10 1940 v hrabství Surrey)

Narodil se v Otaslavicích u Prostějova, v rodině truhláře a karosáře Josefa Františka a jeho ženy Alžběty. Později se vyučil zámečníkem, avšak nikdy se jím nestal a v roce 1934 se dobrovolně přihlásil k vojenskému letectvu. V letech 1934-1936 prodělal Školu pro odborný dorost letectva ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. 17. srpna 1936 byl přidělen k 2. leteckému pluku v Olomouci. Druhá světová válka znamenala pro Josefa Františka období útěku, exilu a boje proti nacistickému Německu. 13.6.1939 opustil Československou republiku a zamířil do Polska. Posléze, místo odjezdu lodí do Francie zvolil službu v polském letectvu, kterému se upsal navždy. Po napadení Polska Německem se dostal s polskými piloty složitou cestou přes Rumunsko a Francii k 303. polské stíhací peruti ve Velké Británii, kde se stal esem. V průběhu 28 dní se mu podařilo sestřelit 17 nepřátelských letounů a jeden pravděpodobně. Dne 8.10.1940 jeho Hurricane Mk.I R 4175 (RF-R) havaroval v Cuddington Way v Ewellu, v hrabství Surrey. Při návratu z hlídkového letu narazil do ochranného valu letiště. Taková nehoda nebyla v letectvu neobvyklá a považována za banální. Josef František si však prudkým nárazem srazil vaz. Příčiny nehody nebudou asi nikdy uspokojivě vysvětleny, některé prameny uvádějí nezvládnutou exhibici před domem jeho dívky, jiné naprostou únavu a vyčerpanost, nejpravděpodobnější je kombinace více faktorů.

Do konce války zůstal se svými úspěchy jedním z nejlepších stíhačů, jediný kdo ho překonal byl por. Eric S. Lock. Za své úspěchy byl oceněn třikrát oceněn polským Krzyzem Walecznym, jednou československým válečným křížem a dvakrát britskou Distinguished Flying Medal, čímž se stal prvním cizincem ve službách RAF, jenž toto ocenění získal. Československý válečný kříž a druhou britskou Distinguished Flying Medal získal až in memoriam. V roce 1941 byl povýšen na poručíka polského letectva o pět let později na nadporučíka československého letectva a v roce 1990 se stal in memoriam plukovníkem československého letectva.

Josef Glivický (15. 5. 1903 Bojkovice - 4. 7. 1991 Prostějov)

Josef Glivický, ač rodák ze Slovácka, se cílil stejně tak i Hanákem. Vždyť ve “svém" Prostějove žil od roku 1931. Jeho jméno je s tímto městem nerozlučné spjato. Absolvent reálky a potom Vysoké školy technické a přírodovědecké fakulty Brněnské univerzity, kde absolvoval obor matematika a geometrie. Po dokončení studií působil v letech 1927-31 na Slovensku v Kremnici, Zvolenu a Novém Městě nad Váhom. Potom jeho cesty skončily v Prostějově. Zde se věnoval své prácí pedagoga. Vyučovat matematiku a deskriptivní geometrii na zdejší reálce. V letech 1963-1970 přednášel jako docent tyto obory na pedagogické fakultě UP v Olomouci. Stal se i spolu autorem odborných učebnic.

Přesto se jeho celoživotní láskou stala literatura a výtvarné umění. Publikoval velké množství prací. Hlavně ty, kde se slovesné uměni stýká s výtvarným uměním. Zajímal se o takové osobnosti (s některými se i stýkal) jako byli J. Čapek, B. Reynek, J. Wolker, J. Seifert, J. Florián, A. Procházka, J. Zrzavý a mnoho dalších. Nejvíce se však zajímal o dílo K. Svolinského, se kterým byl úzce spřátelen. Vydával krásné bibliografické tisky. Odborné časopisy jako byla Panorama a Bibliofil, přinesly desítky a desítky jeho studií. Byl dlouhá léta redaktorem Kulturních zpráv Prostějova. Své odborné stati publikoval i ve zdejší Štafetě. Organizoval výstavy, psal k nim katalogy a uváděl je. Byl obětavým organizátorem, dnes již legendárních sjezdu moravských bibliofilů. Vydal monografií o A. Procházkovi, vzájemnou korespondenci mezi J. Čapkem a J. Floriánem. Počet jeho odborných článků a studií čítá několik slovek.

Bylo obdivuhodné to, jak svým založením, v němž perfektní vědecké myšlení matematika, bylo kombinováno s citlivým vztahem k uměni. Svůj Prostějov opustil ve svých 88 letech.

Antonín Gottwald (19.1.1869 v Prostějově – 9.8.1941 v Prostějově)

Studoval na prostějovské reálce v letech 1879–1887. Po skončení těchto studií působil jako výpomocný učitel v Paskově a Lichnově na okrese Frýdek-Místek. U kantořiny zůstal. Po maturitě na učitelském ústavu působil v Mostkovicích u Prostějova, od roku 1891 byl učitelem a od roku 1925 ředitelem na chlapecké obecné škole v Prostějově. Byl velkým sběratelem – od sbírání brouků a motýlů přešel k národopisu a historii. Z historických oborů si nejvíce oblíbil archeologii, které zůstal věrný až do konce svého života. Na rozvinutí jeho zájmu o archeologii působili zakladatelé moravského archeologického výzkumu – Jindřich Wankel – lékař z Blanska (jeden z hlavních budovatelů olomouckého Vlastivědného muzea), Inocenc Ladislav Červinka, geometr a ředitel archeologických sbírek Zemského muzea v Brně, Jaroslav Palliardi, notář, a další.

Antonín Gottwald přešel před 1. světovou válkou do povrchového archeologického sběru k samostatnému terénnímu výzkumu a průzkumu. Zachránil mnoho cenných památek před zničením. Zjistil paleolitické stanice u Ohrozimi, Mostkovic, Slatinic, Stínavy a Určic. Jeho nejvýznamnější archeologická činnost spadá do doby 20. a 30. let 20. století. Je to výzkum žárových mohyl na Kosíři, u Slatinek a u Ohrozimi, objev rozsáhlého germánského pohřebiště a u Kostelce na Hané, bohaté nálezy na lužických a slezských pohřebištích lidu popelnicových polí v Určicích a ve Ptení. Počet kusů jeho archeologických nálezů je vyšší než 24 000. Výsledky své práce uveřejňoval Gottwald v časopisech olomouckého a brněnského muzea, nejčastěji však v Ročence Národopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané. Převážná část jeho sbírek je uložena v Městském muzeu v Prostějově, v Olomouci, v Zemském muzeu v Brně a v Národním muzeu v Praze.

Vedle řady statí a článků podal souhrnný přehled o své badatelské činnosti v pracích: ”Pravěká sídliště a pohřebiště na Prostějovsku” (1924), ”Osídlení Prostějovska v dobách předhistorických” (1925), ”Můj archeologický výzkum” (1931).

V Prostějově zejména prozkoumal okolí kostela sv. Petra a Pavla při stavbě Průmyslové školy strojnické a území kolem městských jatek.

Nálezy v Prostějově:

Mladší doba kamenná:

  • keramika volutová – u Petrského kostela
  • hroby s keramikou šnúrovou – Waitova ulice
  • hroby s nordickou kulturou – Petrské náměstí
  • hroby s keramikou zvoncových pohárů – Dolní a Lidická ulice

Doba bronzová:

  • kultura unětická – sídliště – Lidická ulice, směrem k Bedihošti u jatek
  • kultura lidu popelnicových polí – lužický ráz – Lidická ulice, slezský ráz – sídliště na starém hřbitově

Doba železná:

  • sídliště – při stavbě spořitelny, Lidická ulice

Doba keltská:

  • sídliště u jatek

Germánská kultura doby římské:

  • směrem k Bedihošti

Slovanská hradištní kultura:

  • Třebízského ulice a u jatek

Karel Hejdušek (21.7.1918 v Prostějově - 6.12.1978 v Prostějově)

Po skončení studií na klasickém gymnáziu a po absolvování učitelského ústavu v Kroměříži, působil na různých školách Prostějovska, než zakotvil v samotném Prostějově. Hrál dobře na housle, klavír, harmonium, varhany a také dobře zpíval. Zpíval ve studentském souboru a dirigoval studentské orchestrální sdružení. Po skončení studií v roce 1938 vstoupil do mužského sboru Orlice, kde zpíval druhý bas. Později absolvoval sbor-mistrovský kurs.

V roce 1953 byl zvolen sbormistrem Orlice a Vlastimily. Tuto funkci zastával plných 25 let. Jeho koncerty měly i svůj výchovný význam. Pro většinu svých koncertů připravoval i průvodní slova o skladbách a autorech. Koncertoval nejen na Prostějovsku, ale i po celé Moravě. Uskutečňoval výchovné koncerty pro školy a spolupracoval s rozhlasem. Byl nejen dobrým dirigentem, ale upravoval i různé skladby (hlavně lidové). Projevil se i jako skladatel písni pro mužský sbor. V roce 1972 vážně onemocněl. Nemoci se však postavil svou silnou vůlí, která mu společné s láskou k hudbě nejtěžší okamžiky života dokázala překonat. Po roce se mohl opět postavit před “svůj" soubor Orlici s dirigováním alespoň kratších skladeb. Všude kam přišel na školy učit, zaséval kořínky lásky k hudbě a zpěvu. Karel Hejdušek je osobností, která si zasluhuje větší pozornost a ocenění prostějovské veřejnosti.

František Heiter (12.3.1877 v Modřicích u Brna – není dokladováno)

Od roku 1895 byl ve službách zemského výboru v Brně. Za války vstoupil do ruských legií. Jako zkušený odborník v oboru samosprávného účetnictví byl pověřován zkoumáním obecních rozpočtů a revizí obecního hospodaření moravských obcí.

Své odborné zkušenosti uložil v publikaci Příručka k obecnímu zřízení Moravy a Slezska (Brno 1934).

Pro své rozsáhlé znalosti byl vybrán za vládního komisaře v Prostějově v době od 20.11.1933 do 2.9.1937.

Za Heiterovy správy města byla dokončena stavba budovy živnostenských škol pokračovacích, uskutečněn převod zemského a sečského polesí do majetku města, pokračováno v sadové úpravě města, ulic a náměstí a pokračovaly práce na kanalizaci města. Při pravil též stavbu vojenských objektů za Drozdovicemi a řadu dalších projektů. Z Prostějova odešel do penze.

JUDr. Josef Horák (1848 v Dobromilicích – 12.11.1914)

Jako koncipient vstoupil do advokátní kanceláře dr. Triescheta v Prostějově.

Po přechodu správy města do českých rukou byl zvolen do obecního výboru a od této doby nepřetržitě pracoval v městské samosprávě. Starostou Prostějova se stal v prosinci roku 1902, správu města řídil do roku 1913. Byl členem lidové strany a člověk pokrokový. Za jeho starostování byl postaven vodovod a město bylo opatřeno zdravou pitnou vodou. Přičinil se také o vybudování Městského spolkového a divadelního domu, kulturního střediska města i kraje. Dále byly postaveny dvě nové školní budovy a nová radnice podle projektu profesora architekta Karla H. Kepky.

Edmund Husserl (8.4.1859 v Prostějově – 27.4.1938 ve Freiburgu)

Narodil se v prostějovské židovské obci. Byl profesorem na univerzitách v Göttingenu a Freiburgu. Své první dílo věnoval Husserl svému učiteli Franzi Brentanovi a mělo název ”Philosofie der Arithmetik”.

První práce, která uvedla Husserla do světového filosofického povědomí, jsou ”Logická zkoumání”. Tato práce vyšla v roce 1900. Husserl v ní vystupuje proti psychologismu a správně hájí transcendentální logiku. Po filozofii žádá, aby byla přesnou vědou a k tomu je třeba, aby byly dány základní pojmy, která má dodávat fenomenologie.

Je zakladatelem fenomenologické školy. Jeho metoda získala brzy mnoho stoupenců, protože poukazovala na nesprávnost empirismu, který se ztrácel ve faktech. Dále tato metoda vyhovovala časové tendenci po samostatných metodách a předmětech, vedla k přesné logické formulaci a nespokojovala se s pouhým hromaděním materiálů.

V belgickém městě Lovani (Leuven) je Husserlův archiv. Rodný dům Edmunda Husserla byl zbořen počátku roku 1959.

Dušan Janoušek (13.8.1928 Prostějov - 31.1.1996 Prostějov)

Po ukončení vysokoškolských studii v roce 1953, působil jako výtvarný pedagog v Čadci, na pedagogické škole v Olomouci a v Prostějově. V roce 1984 byl jmenován vysokoškolským profesorem pro obor výtvarné výchovy se zaměřením na kresbu a grafiku. Působil jako vedoucí výtvarné katedry v Olomouci.

Poprvé začal v Prostějově vystavovat v roce 1951 a byl činný v prostějovské kulturní oblasti plných 45 let. Dušan Janoušek uspořádal 44 samostatných výstav. Reprezentoval českou grafiku na mezinárodních bienále knižní grafiky a ilustrace a na mezinárodních výstavách grafiky. Vytvořil díla z oblastí užité grafiky (obálky publikací, čestná uznání, plakáty, pozvánky). Spolupracoval s nakladatelstvími v Ostravě, Praze, Brně. Hlavně však vytvářel ilustrace, grafiky a programové letáky pro Wolkrův Prostějov.

Vytvářel i monumentální díla (art protis keramika), která jsou umístěna v Brně, Blatnici a v Prostějově.

Jeho díla jsou zastoupena v řadě naších i zahraničních galerií. Získal řadu cen a medailí za knižní značku a volnou grafiku. Vytvořil kolem 500 exlibris a 170 novoročenek. Zahajoval souborné výstavy výtvarných umělců. O výtvarném umění publikoval články v odborných časopisech a sbornících. Publikoval statě z oblastí výtvarné pedagogiky. Byl dlouholetým spolupracovníkem Muzea v Prostějově a redakce časopisu Štafeta.

Janoušek rozvíjel v grafice figurální prvky s vnitřním zaujetím a tvořivou fantazií vyjadřoval své estetické a etické představy, svá vidění dramatičnosti života. Jeho dílo zrcadlí osobní touhu po harmoničnosti a kráse, odpor proti násilí a destrukci.

Vojtěch Janoušek (13.7.1897 ve Slatinicích u Olomouce - 11. 3. 1969 v Prostějově)

Studoval na gymnáziu v Prostějově a v Olomouci, kde roku 1917 maturoval. Za první světové války pracoval ve zdravotnické službě. V roce 1918 začal studovat na Filozofické fakultě pražské univerzity a roku 1921 přestoupil na Masarykovu univerzitu do Brna. Věnoval se historii. Hospitoval na Vysoké škole archivní v Praze a svá historicko-zeměpisná studia doplňoval cestami Polskem, Lotyšskem, Estonskem, Finskem a Francií.

Od roku 1922 působil jako profesor na prostějovské reálce. V roce 1929 provedl za finanční podpory ministerstva školství a národní osvěty archivní výzkum písemných památek z bývalého panství plumlovského v lichtenštejnském archivu ve Vídni, použil při psaní historie Prostějova, Plumlovského a Prostějovského okresu, v edici Vlastivěda moravská. Vydal spisy ”Prostějovský politický okres ve světle sčítání lidu v roce 1921”. Z dalších studií, článků a monografií to byly např.: ”Okres plumlovský roku 1933”, ”Dějiny Prostějova roku 1938”, ”Po 75 letech” – historie reálného gymnázia.

Za první republiky byl členem redakčního klubu Vlastivědy střední a severní Moravy, referentem obecních kronik pro okres Prostějov. Založil kroniky se Slatinicích, Smržicích a Čechovicích a také do nich napsal dějiny těchto obcí. Byl také členem kuratoria prostějovského muzea.

V roce 1939 byl zatčen nacisty, prošel koncentračními tábory Dachau a Buchenwald, kde byl do 20.4.1943. Jeho zatčení bylo na základě denunciace jednoho žáka pro národní smýšlení pana profesora. Po propuštění z vazby byl penzionován a byl nasazen jako dělník na práce na místním letišti. Po osvobození byl reaktivován a od 1.6.1945 byl jmenován správcem reálky. Roku 1949 byl ze školské služby propuštěn.

Na počátku 60. let spolupracoval při sestavování Historického místopisu Moravy a Slezska. Byl také kronikářským referentem ONV v Prostějově.

V jeho pozůstalosti jsou hodnotné výtisky k dějinám prostějovských Židů, kteří vybudovali v Prostějově velmi silnou obec a podíleli se na hospodářském rozvoji města.

JUDr. Oldřich John (20.2.1907 v Chořelicích u Litovle - 2. 8. 1961)

Studoval na reálném gymnáziu v Kyjově a v Litovli a od roku 1920 na slovenském reálném gymnáziu v Košicích, kde také maturoval. Práva studoval na univerzitě v Praze a v Brně. Roku 1929 byl promován na doktora práv. Usadil se v Prostějově a otevřel se tu advokátní kancelář.

Po vstupu do politického života byl postupně okresním důvěrníkem, členem krajského a ústředního výboru čs.soc.demokracie.

21.5.1937 byl zvolen starostou města Prostějova, ačkoliv obecní volby byly provedeny již 7.6.1936. V roce 1937 to byl nejmladší starosta v Československu (měl 30 let).

Oldřich John mohl být zvolen starostou až po vyřízení rekursů, uvolnění vládního komisaře Františka Heitera z funkce vládního komisaře města a po potvrzení volby ministrem vnitra, což se stalo 2.9.1937. Tak se téměř po dvouletém provizoriu správa města vrátila zpět do rukou zvolených zástupců občanů města.

Za druhé republiky se český národ seskupil do dvou politických stran – strany národní jednoty a strany práce. Radniční klub národní jednoty v Prostějově se domáhal obsazení starostenského úřadu svým kandidátem.

Oldřich John v lednu 1939 rezignoval a v únoru 1939 byl starostou zvolen profesor Jan Sedláček. Ten však byl již za rok zatčen gestapem a na místo starosty byl dosazen vládní komisař Dr. H. Boss, umírněný sudetský Němec. Již 21.5. ale došlo k další změně. Byl jmenován nový vládní komisař Dr. M. Girth, pánovitý sudeťák. A ten byl jmenován starostou města 24.7.1942. Začátkem září 1944 odešel na frontu a byl vystřídán Dr. Grabingerem, okresním hejtmanem a starostou v jedné osobě, který starostoval až do 8.5.1945.

Dr. Oldřich John byl vystaven nacistické persekuci – 1.9.1939 byl zatčen a vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po propuštění byl v roce 1944 znovu zatčen a krátký čas vězněn v Kounicových kolejích v Brně.

Dne 9.5.1945 v 5 hodin ráno převzal opět správu města Prostějova jako předmnichovský starosta. Večer byl potom ustanoven národní výbor města, který měl 63 členů a předsedou se stal A. Mazouch, Oldřich John byl místopředsedou.

Dr. John se stal současně poslancem Národního shromáždění a roku 1946 byl členem Ústavodárného národního shromáždění. Po osvobození byl také krajským předsedou čs.soc.demokracie v Olomouckém kraji a členem představenstva této strany. V parlamentě se jako předseda ústavního výboru aktivně podílel na zpracování návrhu nové ústavy Československé republiky. V letech 1948 – 1953 vykonával funkci předsedy Národního shromáždění.

Josef Kotek (14.6.1883 v Plzni – 23.12.1914 v Ostravě)

Vychodil pět tříd obecných a třídy měšťanské školy. Vyučil se soustružníkem a od roku 1904 pracoval u Škodů v Plzni.

Roku 1910 nastoupil do firmy Kovářík v Prostějově. Politicky pracoval v národně sociální straně a stal se jejím tajemníkem. Byl redaktorem oblastního týdeníku Pokrok. Jeho politická práce přinesla Národně sociální straně v Prostějově úspěchy. Byl zatčen a popraven za protirakouskou činnost. 

Dr. Ing. František Kovářík (25.9.1865 v Prostějově - 21.7.1942)

Narodil se v chudé tkalcovské rodině. Společně s bratrem Ing. Josefem a Františkem Wichterlem vybudovali závod na hospodářské stroje.

Byl ministrem veřejných prací v první úřednické vládě – své zkušenosti popsal v knize O hospodárnosti ve státní správě z roku 1921. Již v roce 1918 věnoval 20 000 korun do fondu na stavbu pomníku T. G. Masaryka v Prostějově.

Jan Kühndel (29.9.1889 v Lošticích – 4.2.1970 v Prostějově)

Studoval na olomouckém gymnáziu, kde roku 1908 maturoval. Do Prostějova přišel v roce 1909. Působil zde jako učitel a trvale zde zůstal. Za první světové války se zajímal o historii a této zálibě zůstal věrný po celý život. Roku 1919 se stal tajemníkem městského muzea v Prostějově. V roce 1929 zanechal učitelství a stal se správcem městského archivu a muzea. Tuto funkci vykonával do roku 1949, kdy odešel o důchodu. Vedle historie se též věnoval výtvarnému umění.

Jeho publikační činnost je velmi rozsáhlá a početná. Svůj první článek pod názvem ”Sláva a úpadek prostějovských cechů” uveřejnil ve Vlastivědném sborníku pro mládež župy olomoucké 1924/25.

Od té doby napsal více jak sto titulů – monografií, statí, článků a posudků historických a vlastivědných prací. Byl redaktorem a přispíval do Ročenky Národopisného a průmyslového muzea města Prostějova a Hané, která byla vydávána v letech 1924 – 1948. Psal také do časopisů Vlasteneckého spolku a muzejního v Olomouci a do dalších sborníků a novin.

Z jeho díla uvádíme např.: ”Z historie Prostějova a okolí”, ”Z dějin prostějovského obchodu”, ”Právovárečné měšťanstvo v Prostějově”, ”Rod Jiřího Wolkra”.

Oldřich Lasák (9.12.1884 v Běleckém Mlýně - 26.11.1968 v Ostravě)

Narodil se v Běleckém Mlýně v rodině mlynáře. Do školy začal chodit v Hluchově. Krátce nato mlýn změnil vlastníka a rodina se přestěhovala do Prostějova, kde Oldřich Lasák absolvoval reálku. Již v průběhu studia se pokoušel malovat akvarely podle přírody a v septimě se pevně rozhodl stát se malířem. Pražskou Akademii výtvarných umění studoval v letech 1905-1910 u profesorů Roubalíka, Bukovace a speciální figurální malbu u Hanuše Schwaigra. Po absolvování se vrátil do Prostějova, odtud podnikal studijní cesty do Benátek, Verony, Padovy, Florencie a Říma. Stal se členem SVUM.

V jeho tvorbě převažují náměty krajinářské - Haná a Valašsko - a figurální. Portrétuje řadu významných osobností své doby - Jiřího Wolkera, Ondřeje Přikryla, Aloise Mrštíka, Jožo Úprku aj. Samotný Prostějov ho inspiroval k vytvoření obrazů - Prostějovské tržiště, Uličky, Prostějovský kostel... Vedle malby se věnoval také literatuře. Byl autorem satirické poezie v souboru Moravský kumšt v košili a vzpomínkové prózy Z malířova zápisníku. V roce 1929 přesídlil do Ostravy, kde se stal členem MSVU a tvořil do roku 1968, kdy - ve věku téměř 84 let zemřel. Některé jeho obrazy jsou také umístěny na prostějovské radnici.

Stanislav Manhard (13.11.1871 v Prostějově – 27.3.1928)

Pocházel z chudé obuvnické rodiny. Studií na reálce musel zanechat, poněvadž otcův výdělek byl malý. Proto malý Stanislav pak vypomáhal otci v řemesle.

Stal se jedním ze zakladatelů čtenářsko-pěveckého spolku Svornost. Organizační schopnosti uplatnil v administraci Hlasu lidu a jako ředitel Dělnického mlýna a také v Dělnické záložně. Byl prvním zvoleným starostou města za republiky od roku 1919.

Obětavě pracoval pro blaho rodného města a také jeho houževnatosti a píli děkuje město za svůj rozvoj v prvních letech republiky. Byl to vzorný, demokratický starosta. Starostou byl zvolen celkem čtyřikrát a úřadoval v letech 1919 – 1928.

Za jeho starostování byly postaveny letecké kasárny a město umožnilo za velkých finančních nákladů přeložení leteckého učiliště z Chebu do Prostějova. Také byla postavena řada městských činžovních domu, aby byla zmírněna bytová krize. Přestavbami byly rozšířeny i některé školy a mezi nimi i I. obecná škola dívčí na Rejskově třídě. Přičinil se o zvelebení městských podniků, o vydláždění ulic a náměstí, o stavby v nemocnici a o zlepšení zdravotního a sociálního opatření.

Jaroslav Mathon (8.3.1867 v Brně – 25.5.1953 v Kroměříži)

Byl synem dr. F. Mathona – profesora brněnského gymnázia, později ředitele brněnské reálky.

Jaroslav Mathon studoval lékařství ve Vídni. Po promoci získal velké zkušenosti na klinice u profesora R. Chrobáka a E. Alberta. Zvláště Albert byl pro Mathona velkým příkladem. Mathon dovedl spojit lásku k lékařskému povolání s vážným zájmem o vědu a umění.

Roku 1897 přišel do Prostějova, kde se stal primářem a současně ředitelem nemocnice. Vedl zdravotnictví města i okresu. Měl velké zásluhy na vybudování velké prostějovské nemocnice. Zdejší zdravotnictví řídil 36 let. Za jeho vedení stoupl výrazně počet lůžek v nemocnici, vybudoval zde specializovaná oddělení a trvale bojoval proti hlavním příčinám TBC. Věnoval se zdokonalování léčebných meto a léčebné péče.

Patřil také k předním osobnostem kulturního dění v Prostějově. Jako předseda památkové komise města pečoval o umělecké památky, jejich evidenci a ochranu. Řadu let byl členem kuratoria prostějovského muzea. K této činnosti a zájmu o umění napsal řadu publikací, statí a článků. Např.: ”Prostějov a okolí ve světle historických a uměleckých památek”, ”Výtvarné umění ve střední a severní Moravě”, ”Duch gotiky na Prostějovsku”, ”Románský kostelík ve Stínavě”.

Václav František Cesar Messenhauser (4.1.1812 v Prostějově – 16.11.1848 v Praze)

Jeho otec byl vojenským hudebníkem. V šesti letech byl Messenhauser dán do vojenského ústavu, odtud přišel jako prostý voják k pluku svého otce. Roku 1830 se stal svobodníkem, roku 1832 desátníkem. Věnoval se studiu řečí, dějin, zeměpisu a matematiky.

Charakteristickým rysem jeho povahy byla značná ctižádost. Již roku 1833 se stal praporčíkem u polského pluku č. 15 pod názvem Don Pedro. V té době si dal za úkol napsat dějiny světa, ale toto dílo nebylo nikdy dokončeno. Jeho ideálem byl starověký republikánský Řím. Za svého pobytu v Polsku dokončil drama Demosthenes, což vyplynulo z jeho zájmu o athénskou republiku.

Roku 1839 byl přeložen z Polska do Vídně ke 4. pluku jako poručík I. třídy. Přímo ve Vídni byl roku 1840. Tam byl pověřen napsáním dějin pluku, který se nazýval Hoch und Deutschmeister. Dějiny napsal v letech 1842–1843. Po příchodu do Vídně se ihned začal stýkat s osobnostmi literárních kruhů.

Jeho oblíbený časopis Der Humorist mu dával příležitost uveřejňovat novely: Liebe und Koketterie, Eine moderne Liebe apod. Z básní: Napoleon bei Leipzig, Das bleiche Bild a další. Kritika hodnotí jeho literární práce nepříznivě. Je mu vytýkána nesouměrnost, neuměřenost, neplánovitost. Ale za jeho života se jeho literární díla těšila oblibě. Zamýšlel napsat i velký román z vídeňského prostředí. Ale práci musel přerušit, neboť byl přeložen s plukem do Polska.

Revoluční události roku 1848 ho strhly do svého děje. Když byl ve Lvově, začal organizovat Národní gardu a byl zvolen do revolučního výboru. Požádal o zproštění vojenské služby, avšak nebylo mu vyhověno. Byl přeložen do Vídně a tři dny vězněn. Z armády však přece jen vystoupil.

Na Moravě se začal ucházet o poslanecký mandát, ale neuspěl. Dále se ucházel o místo vrchního velitele Národní gardy ve Vídni. Nejdříve neměl úspěchy, Teprve když došlo ke známému vystoupení Vídeňáků na obranu maďarské revoluce proti chorvatskému bánovi Jelačicovi a generálu Windischgrätzovi a když císařský dvůr odvezl císaře Ferdinanda V. do Olomouce, byla mu na žádost vojenských představitelů revoluce svěřena funkce vrchního velitele Národní gardy a měl řídit obranu revoluční Vídně. Vrchním velitelem se stal 12.10.1848. Windischgrätzova vojska obklíčila Vídeň, 28.10. padla předměstí a 30.10. ohlásil Messenhauser kapitulaci. Přátelé mu radili, aby utekl a dokonce mu přinesli oděv, peníze i pas. On však zůstal ve Vídni a věřil, že právo je na jeho straně. Jeho zástupce generál Böhm a další organizátoři uprchli. Messenhauser se přihlásil městskému veliteli ve Vídni, ten jej dal spoutat do okovů a uvěznit.

Válečný soud vynesl nad ním trest smrti 14.11.1848 a 16.11.1848 v 8 hodin ráno byl zastřelen v hradebním příkopu.

Jan Nehera (31. prosince 1899  Kostelec na Hané - 4. dubna 1958 Casablanca)

Jeho otec zde byl krejčím a mladý Jan tak měl k tomuto oboru vztah již od dětství. Otec ho přesto nechal vyučit strojním zámečníkem u firmy bratří Kováříků (pozdější Wikov a Agrozet) v Prostějově. Po vojně se však projevily rodinné geny a Jan založil spolu s dvěma společníky v roce 1923 drobnou konfekční firmu. Firma se rychle rozrůstala a Nehera nakonec v roce 1927 své společníky vyplatil a stal se jediným majitelem. Firma vyráběla oděvy pod značkami Jan Nehera, oděvní služba Prostějov, Jan Nehera, tovární výroba oděvů či Jan Nehera, oděvní služba, a stala se úspěšnou nejen u nás, ale i v zahraničí. Výroba i prodej probíhaly moderním způsobem, podobně jako u řady firem v Americe nebo u nás např. v Baťových továrnách, a to nejen v péči o zákazníka, ale také pokud jde o starost o vlastní zaměstnance (Neherovými školami pro krejčovský dorost prošly i jeho vlastní děti, zaměstnanci požívali řady sociálních výhod včetně moderních zaměstnaneckých bytů). Hlavní těžiště výroby bylo v prostějovské továrně (budova pozdější Dony od známého funkcionalistického architekta Antonína Navrátila, dnes určená k demolici), síť filiálek se rychle rozrůstala. V Neherových obchodech zákazník kromě samotného oděvu mohl zakoupit i všechny potřebné doplňky a byly mu nabízeny i další služby, jako šití oděvů na míru, úprava zakoupených oděvů přímo na místě, jejich čištění, žehlení a další. Obchody nabízely zboží v několika cenových úrovních podle kvality zpracování a materiálu, aby oslovily všechny vrstvy kupujících, a nabízely i akční slevy a sezónní výprodeje. Velký důraz kladl Nehera na reklamu, jeho reklamní slogany se staly známé nejen u nás, ale i ve světě (např. „Nehera šije šaty dobře“). Bez zajímavosti není ani grafická podobnost firemního loga s logem Baťových závodů. Firma od roku 1936 expandovala do mnoha zemí světa, mj. do Švédska, Norska, Maroka, Egypta nebo jižní Afriky. Po okupaci českých zemí ho o továrnu připravili Němci, Nehera byl zatčen a vězněn. Po válce byla Neherova firma na základě dekretů prezidenta Beneše znárodněna a stala se jednou z hlavních součástí nově vzniklého podniku Oděvní závody Jiřího Wolkera (později OP Prostějov). Jan Nehera odešel do Maroka, kde obnovil svou předválečnou výrobu, po několika letech však 4. dubna 1958 v Casablance umírá na onemocnění ledvin.
Mgr. Daniel Zádrapa

Florián Novák (4. 5. 1821 - 29. 4. 1876 Brno)

První český starosta města Prostějov. Původně byl c.k. rytmistrem auditorem. Pro chorobu odešel předčasně do penze. Po náhodném vítězství Čechů ve volbách roku 1867 se stal starostou města a úřadoval v této funkci do konce roku 1870.

Několik roku byl také za město poslancem na zemském sněmu, který ho roku 1867 vyslal do říšské rady. Zasloužil se o rozkvět českého národního života ve městě, o českou reálku, Sokol a jiné spolky. Florián Novák se vzdal starostenství a po něm rezignovali češti členové obecního zastupitelstva.

Zemřel po nervovém zhroucené polozapomenut. Po jeho smrti přinesly jediné české noviny nekrolog, kterým byly necelé 3 řádky.

Vilém Otáhal (28.5.1870 v Prostějově - 16.10.1954 v Prostějově)

Studoval na místní české reálce, maturoval roku 1888, potom studoval roku na učitelském ústavu. Působil jako učitel obecné školy ve Vrbátkách a roku 1897 byl přeložen jako učitel do Prostějova. Studiem při zaměstnání získal aprobaci pro obchodní školy a roku 1899 přešel jako profesor na prostějovskou obchodní akademii. Po dlouhá léta se jeho zájmová činnost soustřeďovala v městském muzeu v Prostějově, kde byl jednatelem, od roku 1905 členem kuratoria, správcem muzea, předsedou a čestným místopředsedou správní rady (kuratoria).

Když se roku 1903 do renesanční budovy staré radnice přestěhoval okresní soud a do nové budovy v Havlíčkově ulici berní úřad, získalo tyto prostory muzeum. Sem byly přestěhovány sbírky ze čtyř sálů prostějovského zámku. Na nové instalaci muzejních sbírek měli největší zásluhy vedle Viléma Otáhala jeho další spolupracovníci: řídící učitel Antonín Gottwald, dále ředitel městských úřadů Emanuel Jelínek, podnikatel staveb Ing. Václav Souček a profesor na prostějovské německé reálce Vladimír Zoufal.

Vilém Otáhal se přičinil o to, že roku 1924 začala být vydávána Ročenka Národopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané.

Také se zajímal o sociální problémy města. Spolu s bývalým starostou Manhardem založil spolek Karly Máchové. Starostou byl zvolen 27.3.1928 a tuto funkci úspěšně vykonával do ledna 1933.

Karel Pittich (11.7.1889 v Prostějově – 5.4.1968 v Praze)

Studoval na zdejším gymnáziu a roku 1907 tady maturoval. Působil v Prostějově jako poloodborný učitel, později byl ředitelem měšťanské školy. Již jako student se zajímal i o poezii. Jeho příkladem a učitelem byl O. Březina. Roku 1914 uveřejnil sbírku básní Duben života.

Jako učitel zeměpisu hodně cestoval. V roce 1930 vyšly tiskem Poznámky z Itálie, Německa, Švýcar, Holandska a Francie. Pro učitele napsal drobnou vlastivědnou příručku Prostějovský okres. Z dalších děl to byl Zeměpisný a dějepisný nástin s pověstmi. Učitelům byly také určeny Zeměpisné učení o Moravě.

RNDr. Rudolf Plajner (5. 4. 1901 - 23. 6. 1987 v Praze)

Byl jednou z důležitých osob výchovy mládeže v Československu v minulém století. Jako pedagog, ale také jako skaut, se celý svůj život snažil vychovávat mládež v duchu skautských ideálů a vést ji tak především k zodpovědnému a čestnému životu. Stejně tak ovlivňoval i vedoucí ve skautské organizaci, aby oni sami byli schopni dál vychovávat. V tomto jeho úsilí mu bylo střídavě pomáháno a zabraňováno. Jak během německé okupace, tak komunistického režimu byl vězněn.
Vyrůstal v Prostějově v početné rodině se 6 sourozenci. Jeho matka navíc zemřela v roce 1905, tedy když mu byly pouhé 4 roky.
Studoval v obecné a později zemské vyšší reálce v Prostějově do roku 1919. Pak nastoupil na brněnskou techniku na elektroinženýrství. V souvislosti se záchranou tonoucích dětí dostal stipendium a to mu umožnilo se více zaměřit na studium. Brněnská škola mu však nevyhovovala a proto brzy přešel na nově otevřenou přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Po ukončení studií 1924 nastoupil do zaměstnání pedagoga v Prostějově. V roce 1926 získal doktorát z přírodních věd.
Jeho skautská kariéra započala 1916, kdy vstoupil do skautské družiny, kterou vedl Jiří Wolker. Již v roce 1919 sloužil jako sborový vůdce v Brně a zúčastnil se ustavujícího sjezdu Svazu skautů.
Po Svojsíkově smrti byl v čele jeho pohřebního průvodu.
V roce 1940 tajně domluvil se Sokolem, Československým červeným křížem a Klubem československých turistů možnost přechodu skautských oddílů do těchto organizací v případě zrušení Junáka. Krátce nato byl zatčen gestapem (propuštěn po třech dnech, později zatčen na několik měsíců) a Junák byl zrušen.
Po konci války byl v roce 1946 zvolen náčelníkem Junáka a snažil se o udržení jeho samostatnosti. To se mu však dařilo jen do roku 1948, kdy musel pod pohrůžkou perzekuce skautských vedoucích připustit sloučení Junáka s Národní frontou a Svazem československé mládeže, což znamenalo jeho zánik.
V období kolem pražského jara byl znovu zvolen náčelníkem a na krátkou dobu se opět podílel na činnosti organizace.
Zemřel v Praze.

Alexej Pludek (29. 1. 1923 v Prostějově – 7. 9. 2002)

Prozaik, autor psychologických a společenských próz, historických románů o starověkých civilizacích i knih pro děti a mládež se narodil v Prostějově. Studoval na reálném gymnáziu v Jihlavě a na reálce v Prostějově, kde maturoval v roce 1940. Za války pracoval na prostějovském městském úřadě. V roce 1943 byl totálně nasazen jako dělník do závodu Wikov. Po osvobození pracoval jako knihovník ve Frýdku-Místku a od roku 1946 studoval Vysokou školu politickou a sociální. Titul inženýra ekonomie získal v roce 1950.

V letech 1956 až 1967 byl redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy, potom působil až do roku 1972 jako šéfredaktor beletrie v nakladatelství Práce, krátce také jako redaktor Literárního měsíčníku. Od roku 1973 se věnoval spisovatelské dráze.

Literárně činný byl od roku 1945, kdy začal přispívat do různých novin a časopisů, např. do Hálo novin, Mladé fronty, Literárních novin a dalších. Jeho příspěvky najdeme také v regionálním almanachu Červené nebe (1945) a Klas (1947).

Ústředním tématem jeho próz je otázka trvalých, historicky neměnných principů společenské morálky a problém odpovědnosti člověka vůči společnosti.

Výběr z díla:

  • knižně debutoval divadelní hrou pro mládež „Statečná sova“ (1947)
  • Případ Modrá voda (1950)
  • Slunce v údolí (1955)
  • Dvě okna do dvora (1959)
  • Tudy chodíval Ječmínek (1959) – próza pro mládež
  • Hromotlucká historie (1963)
  • Faraonův písař (1966)
  • Pověsti dávných časů (1971)
  • Vabank (1974)
  • Rádce velkých rádžů (1975)
  • Český král Karel (1978)
  • Nepřítel z Atlantidy (1981)

Pludek je autorem jedenadvaceti knih. Některé z nich byly přeloženy i do cizích jazyků. V 90. letech získal i prestižní Evropskou cenu za historickou literaturu pro mládež, udělovanou v italské Bologni.

JUDr. Jan Poláček (12.11.1896 v Jaroměřicích nad Rokytnou- 10.3.1968 v Prostějově)

Narodil se 12. listopadu 1896 v Jaroměřicích nad Rokytnou, ale jeho rodina se přestěhovala do Strážnice již v r. 1897 a právem se celý život považoval za Strážničana. Zde vystudoval gymnázium a po maturitě v r. 1915 odešel do Vídně studovat Vysokou školu zemědělsko-lesnickou. Byla válka, a tak musel již po prvém semestru nastoupit na vojnu. Po ní vystudoval v Praze práva a od r. 1924 pracoval u soudů ve Strážnici, v Uherském Hradišti a v roce 1926 u zemského soudu v Brně. V letech 1927–1928 byl vicesekretářem zemského výboru a komisařem politické správy. Od r. 1929 pak žil v Prostějově, kde se později stal ředitelem městských úřadů, ale v r. 1950 odešel ze zdravotních důvodů do důchodu. Zemřel 10. března 1968 v Prostějově.

Intenzivnímu sběru lidových písní se věnoval již ve Strážnici. Po nástupu do Prostějova se ocitl v prostředí, kde lidová píseň již zdánlivě vyhynula. Nepřestal však být muzikantem a hudebního života se i nadále aktivně účastnil, dojížděl i do Strážnice. Ve spolupráci se Slováckým krúžkem v Brně vydal sedm svazků „Slováckých pěsniček“. Po jeho odchodu do penze mu bylo jako externímu spolupracovníku tehdejšího Ústavu pro lidovou píseň (dnešní Etnologický ústav AV ČR) doporučeno, aby se poohlédl po lidové písni na Hané. Toto „poohlédnutí“ přineslo přes 3000 zápisů lidových písní, z nichž téměř 1000 vyšlo tiskem v prvních dvou ze zamýšlených tří svazků díla „Lidové písně z Hané.“ Publikace však nebyla volně šiřitelná, takže je nyní velmi obtížně dostupná. Vydal také řadu menších publikací s lidovými písněmi v úpravách pro klavír a sborový zpěv. Bez nadsázky lze říci, že byl vpravdě heroickým zachráncem hanáckého písňového fondu.

Dílo: Slovácké pěsničky I - VII., Lidové písně z Hané I. a II., Po stopách dělnické písně na Prostějovsku a mnoho dalších.

MUDr. Ondřej Přikryl (26.11.1862 ve Výšovicích – 21. 12.1936)

V Prostějově se usadil v roce 1887 jako praktický lékař. V tomto období ordinovalo ve městě 5 německých lékařů a pouze 2 čeští.

Svoje síly věnoval národní, hospodářské a organizační práci ve městě. Pomohl dostat radnici z německé správy. Starostou města byl od roku 1914 do roku 1919. V tomto těžkém období převedl Prostějov nebezpečnými úskalími a persekucemi za první světové války.

Dal podnět a staral se o vybudování údolní přehrady u Stichovic. Pečoval o osiřelé děti a staral se o zlepšení zdravotnictví ve městě i na celé Moravě (zdravotní zemský zákon r.1909). Za jeho starostování byla dokončena stavba nové radnice 15.4.1914.

MUDr. Přikryl byl třikrát poslancem moravského sněmu (1902, 1906, 1913). Byl také zvolen senátorem Národního shromáždění. Dosáhl toho, že roku 1906 byla lékařská komora moravská rozdělena na sekci českou a německou. Vynikl jako hanácký básník a spisovatel

Matyáš (Matěj) Rejsek (asi 1445 v Prostějově – 1. 7. 1506 v Kutné Hoře)

Prvního vzdělání se Rejskovi dostalo v Prostějově na městské škole, bývalé řeholnické škole v klášteře augustiniánů. Když se občané Prostějova stali vyznavači husitského učení, vznikla v Prostějově místní bratrská škola. Prostějovská škola vynikala a jistě dala dobré vzdělání i Matěji Rejskovi, který se narodil s velkým nadáním – byl dovedný kameník a stavitel.

Původně byl bakalářem a správcem Týnské školy v Praze. Po vyučení se stal členem kamenického cechu. Stal se výtečným dekoratérem.

Je jedním z hlavních představitelů české pozdní gotiky. Jeho dílo, plné tvarové vynalézavosti vyhovovalo bohatství detailu, zejména ornamentiky, především vkusu bohatých měšťanů. K jeho hlavním odvedeným dílům patří vyzdobení Prašné brány, baldachýn v Týnském chrámu, účast na stavbě chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře (dokončil triforium a postavil kněžiště), podíl na stavbě Kamenného domu, královského letohrádku a kašny. Jeho prací je také 60 oken s různými kamenickými fiálami, liliemi a růžicemi.

Na pravé straně budovy prostějovské radnice je umístěn jeho reliéf, který je dílem prostějovského sochaře Jana Třísky. Byl odhalen roku 1949 při příležitosti 500. výročí Rejskova narození.

Arnošt Rolný(28. 2. 1887 Prostějov - 24. 7. 1950 Prostějov)

Narodil se v Prostějově v rodině konfekčního podnikatele Františka Rolného, rodáka z nedalekých Určic. Ten si založil již v roce 1862 v Prostějově malou krejčovskou dílnu, která se postupně rozrostla do první české oděvní továrny v Prostějově (dosavadní zdejší známé oděvní továrny, které již v polovině 19.století založily slavnou prostějovskou textilní tradici, např. továrny Veitha Ehrenstamma či bratří Mandlů, byly v německo-židovských rukou). V roce 1902 František Rolný umírá a do roku 1920 řídí továrnu jeho žena Františka, pak rodinný podnik přebírá syn Arnošt. Ten vystudoval ve Vídni obchodní akademii a pak zde pracoval u oděvní firmy Neumann, kde sbíral zkušenosti s řízením firmy. Po první světové válce se vrátil do Prostějova. Jeho podnikatelským vzorem byl, podobně jako v případě jeho velkého konkurenta Jana Nehery, zejména Tomáš Baťa (oba podniky, Rolného i Neherův, spolu dlouhá léta soupeřily nejen na obchodním poli, ale i prostřednictvím tisku nebo v některých případech i soudů). Arnošt Rolný byl úspěšným manažerem – rodinná firma se pod jeho vedením rychle rozrůstala a budovala nové pobočky (sídlem firmy byla budova dnešního Atria na okraji Hlaváčkova náměstí, výroba se brzy přesunula do továrny na Třebízského ulici a do Brodku u Konice, kde byla zavedena první pásová výroba konfekce; další pobočky vznikly v Praze, Brně, na Slovensku – v Žilině a Púchově (po válce základ firmy Makyta Púchov), v Maroku, Egyptě, jihoamerické Paraguayi nebo asijském Hongkongu či Indii). Stejně jako Nehera nebo Baťa věnoval i Arnošt Rolný velkou pozornost výchově vlastních pracovníků, šíři nabídky výrobků a služeb (oděvy nabízel v různých střizích podle typu postavy a až v patnácti barevných odstínech, v prodejnách byla možnost jejich okamžité úpravy podle přání zákazníka) i reklamě (k tomu dokonce zakoupil několik letadel). Známými se staly jeho reklamní slogany, v nichž se často srovnával s Baťou – např. „Obuv Baťa – oděvy Rolný“ nebo „Jsme levnější než Baťa“ (na rozdíl od baťovských cen, končících vždy na devítku, jeho ceny končily na šestku). Za války byly Rolného továrny obsazeny Němci a přeorientovaly se na šití uniforem pro německou armádu, po válce byly znárodněny (staly se, podobně jako Neherova továrna, základem nově vzniklého podniku Oděvní závody Jiřího Wolkera (později OP Prostějov). Arnošt Rolný zemřel v Prostějově 24. července 1950.
Mgr. Daniel Zádrapa

František Antonín Sebastini (asi 1715 - 3. 3.1789)

Původně se jmenoval Šebesta. Byl prostějovským malířem v druhé polovině 18. století. Jeho rodištěm byl pravděpodobně Kojetín. Zápis o jeho narození ale v tamních křestních knihách není. Je ale doloženo, že tam byl v letech 1749–1753. To už byl ženatý s manželkou Annou. V Kojetíně se mu narodily 3 dcery.

V letech 1755–1789 žil v Prostějově – dosvědčují to zdejší matriční zápisy o pohřbech jeho dětí a i záznam v pozemkových knihách o jeho majetkových záležitostech.

V jeho tvorbě jsou časové mezery v letech 1760–1764 a 1773–1783. Z těchto období nejsou známy ani jeho práce.

Zprávy o jeho díle vydal František Starý, prostějovský hřbitovní kněz, v Ročence národopisného a průmyslového muzea města Prostějova a Hané, roku 1932. Je zde uveden soupis maleb Sebastiniho v abecedním pořadí místa, kde existují jeho malby a jsou úřední zprávy o jejich osudu.

Například:

  • Dobromilice – hlavní oltář má dosud obraz všech svatých od Sebastiniho. Je to asi jedno z jeho největších pláten
  • Olomouc – v Městské galerii na chodbě radnice visí pod č. 37 obraz sv. Kateřiny. Roku 1927 byl tento obraz opraven prostějovským malířem O. Pavlovským, který při opravě objevil Sebastiniho podpis.
  • Plumlov – v sakristii vedle zámecké kaple visí veliký obraz namalovaný temnými barvami, pečlivě propracovaný. Představuje bolestnou Pannu Marii s obličejem velmi ušlechtilým a smutným, sedící pod temným břevnem kříže. Na stěně kaple nad oltáříčkem visí menší obraz, jenž je mladší kopií obrazu v sakristii. Datováno 1786.
  • Prostějov: v nemocnici Milosrdných bratří – fresková výzdoba kostela z roku 1756 a výzdoba sakristie z roku 1755. V kostele Povýšení sv. Kříže jsou obrazy sv. Anny (1765) sv. Tekly (1754).
  • Smržice – v bývalém farním kostele sv. Petra a Pavla byly 3 jeho obrazy, z nichž se zachoval jen obraz z hlavního oltáře – Loučení sv. Petra a Pavla. O ostatních dvou obrazech se dnes neví.
  • Vranovice – ve farním kostele za hlavním oltářem je obraz sv. Kunhuty z roku 1788. Jedná se zřejmě o jeho poslední obraz. Také tento obraz byl opraven O. Pavlovským.

Bedřich Seliger (19. 6. 1920 - 27. 11. 2012)

Narodil se 19. června 1920 v Prostějově na Moravě v židovské rodině. Po německé okupaci se rodiče snažili Bedřicha dostat za každou cenu ven z protektorátu. V létě 1939 proto na jejich přání navštěvoval rychlokurz angličtiny. Brzy byl ale zatčen gestapem za účast v ilegální buňce a poslán do koncentračního tábora. Do lágru v polském Nisku nad Sanem dorazil Bedřich Seliger okolo 10. listopadu 1939. Provizorní tábor nebyl ohrazen a vězně střežili vojáci wehrmachtu. Ovšem pouze ve dne. Útěk z tábora byl proto relativně snadný. Po překročení hranic SSSR a získání pracovního povolení si Bedřich Seliger našel práci v pekárně v Bolechově na Ukrajině. Po německé invazi do SSSR odjel do Uzbekistánu, kde pracoval v sovchoze. Odtud se přes československý zastupitelský úřad v Kujbyševu dostal jako jeden z prvních do Buzuluku. Bedřich Seliger prošel všemi boji naší jednotky v SSSR. Velel postupně minometnému družstvu a četě u Sokolova, Kyjeva, Rudé a na jiných místech v SSSR i během osvobozování Československa. V bojích o Dukelský průsmyk velel minometné rotě. Během těžkých bojů byl třikrát zraněn. Po návratu do rodného Prostějova se Bedřichu Seligerovi potvrdilo hrozné tušení. Jeho sestry ani rodiče již nežili, byli zavražděni po transportu do běloruského Baranoviči. Po válce byl Bedřich Seliger až do roku 1947 zaměstnán na sborovém velitelství v Olomouci.
Bedřich Seliger je držitel tří Československých válečných křížů, Rudé hvězdy ČSSR a Rudé hvězdy SSSR. V červnu 1945 se poprvé oženil s Jitkou Lamplotovou.
První syn Jiří se jim narodil v roce 1948, druhý syn Vladimír v roce 1950. Po odchodu z armády v roce 1947 působil Bedřich Seliger ve vedoucích funkcích v krajkářské a textilní výrobě a ve sklárnách. V roce 1956 se podruhé oženil s Jarmilou Bínovou, magistrou farmacie, se kterou již neměl další děti. V důchodu se intenzivně věnoval hře šachu. Účastnil se šachových turnajů a vykonával různé funkce v tělovýchově.

Jan Sedláček (12.7.1888 v Tršicích - 1960 v Prostějově)

Studoval na gymnáziu v Kroměříži, potom na pražské univerzitě slavistiku, germanistiku a tělesnou výchovu – zpočátku jen jako doplňkový předmět, později jako předmět hlavní.

Za první světové války byl poslán na východní frontu, odkud se dostal jako invalida do zázemí. Ještě před ukončením první světové války v únoru 1918 nastoupil jako středoškolský profesor na reálce v Prostějově a po profesorovi Janu Zbořilovi se stalo jeho hlavním posláním vedení tělesné výchovy na této škole až do roku 1933. Ve školním roce 1919-1920 se postavil do čela junáckého a skautského hnutí mládeže na reálce i ve městě. Roku 1919 zasadil se svými žáky v parku před reálkou 4 lípy svobody, které přežily okupaci.

Od roku 1929 byl prvním náměstkem starosty města Prostějova. Když v roce 1932 v listopadu se stala v obecních volbách nejsilnější politickou stranou Národní demokracie, kandidoval na starostu města a 17.1.1933 byl zvolen. Ale pro své neustálé rozpory se stranami bylo obecní zastupitelstvo rozpuštěno a do města byl poslán v listopadu téhož roku vládní komisař František Heiter.

Od voleb v roce 1935 byl Jan Sedláček poslancem Národního shromáždění – byl znalcem samosprávy na Moravě a pro tuto práci byl v parlamentu uznávám. V roce 1939 se stal opět starostou, ale již v únoru 1940 byl zatčen gestapem, obviněn z vlastizrady a velezrady a odsouzen k vězení do konce války. Jako těžce nemocný byl z vazby propuštěn a v dubnu 1941 penzionován.

Za jeho starostování v Prostějově byla provedena řada úprav města, vybudovány pevné vozovky, betonové chodníky, trávníky, vysázena ovocná stromoví, upravena náměstí, zřízeny Kolářovy sady, botanická zahrada Václava Spitznera, zdokonalena městská kanalizace atd.

Josef Simon (5.1.1882 v Klášterci nad Ohří – 10.7.1966 v Hradci Králové)

Působil na prostějovské reálce v letech 1919 - 22 a potom ještě řadu let na zdejším gymnáziu, účastnil se zde divadelního a uměleckého ruchu. Pro Prostějov napsal stať ”Z dávných a minulých dějin Prostějova”. Z dalších děl můžeme zmínit např. ” Přemysl Otakar”, ”Záviš v českých a německých dramatech”.

Václav Spitzner (23.9.1853 v Berouně – 9.1.1907 v Prostějově)

Od roku 1897 se soustředil vědecký život téměř celé Moravy kolem Přírodovědeckého klubu v Prostějově, který byl založen právě na jeho popud. Klub pořádal přednášky, výstavky a vydával Věstník Přírodovědeckého klubu v Prostějově, kolem kterého se soustřeďovali vědečtí pracovníci. V klubu byla registrována povinnost členů. Tento klub udržoval styk s ostatními kluby v Praze a v jiných městech, s Průmyslovou jednotou v Prostějově, s Českou akademií věd a umění a s vysokými českými školami. V Prostějově bývali hosty přední vědečtí pracovníci čeští ze všech končin a ze všech škol.

Z profesorů ústavu v prvních letech přednášeli v Přírodovědeckém klubu: B. Navrátil, F. Faktor, J. Svozil, V. Spitzner.

Václav Spitzner studoval na gymnáziu ve Slaném, dále v Praze a pak na Filmové fakultě v Praze, kde jej upoutaly přírodní vědy. Rodinné zázemí měl obtížnější – brzy ztratil otce a v rodině zůstalo 7 sourozenců, o jejichž výchovu se starala matka. Ve školním roce 1877-78 byl povolán na reálku do Prostějova, kde zůstal až do své smrti.

Vynikal vědomostmi a pílí, byl přísný, mužný, spravedlivý a dobrý přítel i vychovatel. Konal četné studie geologické, měřil a fotografoval, navštívil botanické a zoologické zahrady v různých zemích (např. Hamburku, Kodani a v Paříži). Navštívil jantarová ložiska u Královce, studoval mořskou flóru baltickou, zahradu ledovců v Luzernu a prošel a prostudoval celou Moravu. Nejdůkladněji probádal Prostějovsko a střední Moravu. Byl jeden z prvních pracovníků, kteří pěstovali vědu jazykem českým. Jeho práce byly uveřejňovány v časopisech a sbornících, např. Vesmír, Časopis Matice Moravské, Věstník Přírodovědeckého klubu v Prostějově a v dalších. Svá pojednání psal i v němčině.

Samostatně vyšla ”Květena okresu Prostějovského” (1889). Přírodovědecký klub v Prostějově založil roku 1897 na reálce přírodopisné sbírky kabinetů a tyto byly rozmnoženy na hotové muzeum. Jeho bohatý herbář byl roku 1897 uložen v městském muzeu, odkud byl věnován Masarykově univerzitě v Brně do rukou profesora Dr. Josefa Podpěry – spolupracovníka a člena Přírodovědeckého klubu v Prostějově.

Profesor Spitzner uveřejňoval svá hodnotná pojednání ve výročních zprávách prostějovské reálky (např. Květena okolí Prostějova, Ostružiny vysočiny Drahanské...).

Pro město Prostějov měly velký význam Spitznerovy geologické studie a jeho bádání o geologických poměrech mezi Olomoucí a Prostějovem. Pečlivě a vědecky se zabýval vodárenskou otázkou města Prostějova. Řešil tuto otázku geologicky a provedl rozbor vrtů u Vrahovic a Držovic, mezi Hloučelou a Romží. Nakonec města Prostějov postavilo z úsporných důvodů 4 čerpací studny v obvodu řeky Romže, později byla vybudována studna pátá a v roce 1933 studna šestá.

Na jeho památku a přání město zřídilo botanickou zahradu, která je chloubou města.

Moritz Steinschneider (30. 3. 1816 Prostějov - 23. 1. 1907 Berlín).

30. března 1816 – se v Prostějově narodil zakladatel moderní židovské vzdělanosti a literatury, bibliograf, lingvista a orientalista Moritz Steinschneider.  Otec Jacob byl významným znalcem talmudu. Výrazně ho také ovlivnil strýc – lékař a učenec Gideon Brecher. V Olomouci studoval německé gymnázium a potom pokračoval ve studiu filologie a pedagogiky na Karlově univerzitě v Praze.  Orientalistiku studoval na univerzitách ve Vídni, Lipsku a Berlíně. V roce 1842 se stal učitelem na Vyšší dívčí židovské škole v Praze. Více než půl století působil jako asistent na Veitel -Heine- Efraimově učitelském ústavu. V letech 1869–1890 byl ředitelem vyšší dívčí berlínské židovské školy. Pracoval také jako asistent v královské knihovně v Berlíně. Jeho bibliografie obsahuje přes 1400 záznamů v šesti jazycích. Zabýval se hlavně dějinami židovské kultury ve středověku. Dodnes cennou pomůckou je latinský Catalogus librorum hebraeorum in Bibliotheca Bodleiana. Z dalších můžeme uvést Katalog hebrejských rukopisů v Leidenu a Bibliografickou příručku hebrejské literatury a jazyka. Významným přínosem jsou také jeho studie z matematiky, lékařství a přírodních věd a výzkum farmaceutických fragmentů z 10. století. V  Prostějově obdržel v roce 1843 rabínské svěcení (od Hirsche B. Fassela). Byl také držitelem řady významných ocenění, např. Kolumbijské univerzity v NewYorku. Tento vynikající učenec zemřel 23. ledna 1907 v Berlíně a plným právem je pokládán za otce moderní židovské literatury.

Václav Ševčík (12.7. 1900 ve Vysokém Mýtě – 31.1.1971) .

Narodil se sklenáři Josefu Ševčíkovi ve Vysokém Mýtě jako nejstarší ze čtyř dětí. Vyučil se fotografem, po vojně odešel do Prahy, kde pracoval u Svobody, Mangera a Čánského. Zde se seznámil se svou budoucí ženou Františkou a v roce 1923 se vzali. Během půl roku se manželé osamostatnili - společně založili fotoateliér v Klánovicích u Prahy. V tomto období se jim narodil syn Vratislav (1925) a dcera Vanda (1926). Počáteční úspěchy nastaly zásluhou Františčina bratra a jeho účinnou pomocí při vyhledávání bytu i prvního “ateliéru" v Prostějově. A tak manželé Ševčíkovi měli v roce 1927 svoji první provozovnu ve Svatoplukově třídě č. 11 - FOTO ŠEVČÍK PROSTĚJOV. V začátcích malý prostor krámu přes den sloužil jako čekárna a miniateliér, aby se večer měnil v laboratoř a dílnu. V témže roce firma přesídlila do novostavby na Wilsonově nám. 12, ale třetí patro nedávalo možnosti k rozvoji činnosti ve fotografickém oboru.

Ševčík využíval k reklamě v kinech hraného filmu nebo diapozitivních grafických reklam. Zavedl seriál dětských snímku na svitkový film a vkusnou stříkací grafikou vyzdoboval školní tabla. Snažil se podnikat i v prodeji fotografických přístrojů a potřeb. Stále častěji zastupovala Václava manželka a ten se mohl věnovat nekomerční odborné činnosti.

Jeho společenská a především odborná prestiž stále stoupala. S úspěchem se zúčastňoval republikových i mezinárodních výstav umělecké fotografie profesionálních fotografů v ČSR i v cizině. V roce 1936 byl zvolen místopředsedou Společenstva fotografů v Olomouci se sídlem v Přerově a působil na Živnostenské škole v Olomouci. V letech 1935-1936 spolupracoval na úpravě projektu novostavby Živnostenské školy v Prostějově. I když po únoru 1948 převzala budovu Průmyslová škola strojnická, fotografické oddělení zůstalo zachováno s působností pro celou republiku. Jejím odborným pedagogem byl téměř až do své smrti právě její zakladatel Václav Ševčík.

Ševčíkovi koupili a zbourali na Wilsonově nám. č. 6 starý dům a v letech 1937 - 1938 postavili fotografický ateliér a byt podle svých představ. Při zařizováni ateliéru byla zavěšena pojízdná stropní konstrukce se skupinovým osvětlením "Systém Ševčík", dle jeho vlastních návrhů. Po čase byly vyvinuty a instalovány jednožárovkové a pětižárovkové portrétní reflektory, které později sériové vyráběla firma Gajdoš.

Václav Ševčík ve své osobě spojoval teoretické i praktické znalosti používání umělého osvětlení v portrétní fotografii a uspořádal na toto téma řadu přednášek pro profesionální fotografy.

Po válce začal dále vylepšovat svůj ateliér, dokončil úpravu světelného parku i interiéru ateliéru. V zápětí přišla na řadu modernizace čekárny.

Díky plnohodnotnému zastoupení v ateliéru se mohl Václav omezit na zvláštní zpracovatelské techniky. Výjimkou byly svatební snímky, ve kterých firma Ševčík získala dominantní postavení i v sousedních okresech.

Okamžitě po II. světové válce zahájil od září v Živnostenské škole výuku učňů. V roce 1946 se autorsky podílel na představení projekce několika sekvencí hraného filmu, spolu se zadní projekcí náladových a surrealistických diapozitivů s kombinací slinové pantomimy.

V letech 1947-1948 zkonstruoval sklopný, panoramatický fotoaparát na svitkový film, který vlivem změn poměrů ale nebyl sériově vyráběn. Po únoru 1948 se dalo předpokládat odnětí majetku podnikatelům a živnostníkům. Družstvo postupně přebíralo soukromé fotografické živnosti včetně majitelů a zaměstnanců. V roce 1951 zanikl moravský fotozávod manželů Františka a Václav Ševčíkových. Pokus o záchranu rodinného majetku se nezdařil, v dubnu 1960 došlo k vyvlastnění celého domu. Vedoucím provozovny Fotografia byl v únoru 1951 jmenován Václav Ševčík, jeho zástupkyní pak jeho manželka.

Později se Václav Ševčík věnoval výchově učňů v celostátním Středisku pracujícího dorostu družstva Fotografia. Po řadu let byl předsedou celostátní družstevní hodnotitelské komise soutěží o nejlepší portrétní, průmyslovou a reportážní fotografii.

Po listopadu 1989 požádaly děti o navrácení domu podle zákona o zmírnění majetkových křivd. Jejich restituční nárok byl uznán za oprávněný a v roce 1990 vrácen.

Františka Ševčíková (6.2.1903 v Čechůvkách - 26.2.1987 v Prostějově)

Narodila se v rodině Marie a Floriána Roháčkových, kteří vlastnili rolnické hospodářství v Čechůvkách u Prostějova. Rodina byla velmi početná, celkem 11 dětí. Františka se narodila jako čtvrté dítě. Dobře se učila a rodiče jí povolili, aby šla do učení. Vybrala si v té době pro dívky ještě neobvyklý obor - fotografii.

Začala se učit u Firmy RAFAEL v Prostějově a stala se pravděpodobně první vyučenou fotografkou na Moravě v roce 1920. Při kolegiální návštěvě u vedoucího prostějovského závodu p. Holuba si Františky všiml pražský fotograf Čámský a vybídl ji, aby u něj nastoupila praxi. Nečekanou nabídku se schválením rodičů přijala a odjela do Prahy. Zde se posléze seznámila s kolegou a budoucím manželem Václavem Ševčíkem. Svatbu měli 30. dubna 1923 v Kralicích na Hané. Mladí manželé pokračovali v práci u svých firem v Praze a v roce 1924 se osamostatnili v pražském letovisku Klánovice u Prahy, kde však podmínky mimo sezónu nebyly výhodné.

V roce 1927 se proto přestěhovali do Prostějova, kde se jim podařilo najmout malý obchod na živé Svatoplukově třídě a začít novou vlastní fotografickou živnost. Jejich společné podnikání v krátké době slavilo úspěch, práce měli dost a tak již za rok se mohli přestěhovat do novostavby na tehdejším Wilsonově nám. č. 12 (nynější nám. E. Husserla), kde ve 3. poschodí bydleli i fotografovali. Postupně se jim narodily tři děti - Vratislav, Vanda a Václav. Zakrátko však fotoateliér ve 3. poschodí přestal vyhovovat a protože se jim profesně dařilo a zákaznický okruh se stále rozrůstal, rozhodli se vybudovat ateliér nový - větší a modernější. Poštěstilo se jim koupit starý zchátralý dům na stejném náměstí, který se mohl zbourat a postavit nový dům s obchody a fotoateliérem dle návrhu předního moravského architekta Antonína Navrátila.

Františka byla svému manželovi velkou oporou, byla bezkonkurenční operátorkou dětských snímků a aranžérkou svateb, rodin a různých skupin. Ve většině prostějovských rodin se dodnes nacházejí její rodinné a dětské snímky několika generaci. I po združstevnění závodu byla jeho dlouholetou vedoucí a odešla do důchodu až ve svých dvaasedmdesáti letech.

Vasil Kaprálek Škrach  (14.6.1891 v Prostějově – popraven 25.5.1943 v Berlíně – Plötzensee)

V letech 1913 – 1914 řídil realistickou Studentskou revui. Od roku 1919 byl osobním archivářem prezidenta T. G. Masaryka a také jeho literárním tajemníkem a vydavatelem. S Eduardem Benešem a Alicí Masarykovou založil Sociologickou sekci čs. studentstva a Sdružení akademicky vzdělaných žen.

V letech 1919 – 1923 vydával a řídil ”Službu”. Od roku 1922 byl vydavatelem a spoluredaktorem ”České mysli”. Mimo to se podílel na řízení několika vědeckých a populárních sborníků. Byl také spoluzakladatelem Masarykovy sociologické společnosti. Od roku 1924 byl vydavatelem Masarykova slovníku. Vykonával též funkci redaktora výboru Masarykových spisů.

Sám napsal např.: ”Psychologie a sociologie střední školy” (1912), ”Masaryk a pozitivum” (1922), ”Glossen zur tschechischen Soziologie” (1926), ”T. G. Masaryk” (otisk hesla Masarykova slovníku), ”Masarykova myšlenka humanity” (1932).

Překládal bengálského spisovatele Rabíndranátha Thákura a anglického spisovatele George Berkeleye.

Vasila Škracha hodnotíme jako filozofa, sociologa, překladatele, autora odborných publikací, archiváře Pražského Hradu a tajemníka kanceláře prezidenta republiky.

Ondřej Štefan (1528 v Prostějově – 1577 v Jaroměřicích u Jevíčka)

V roce 1571 byl zvolen biskupem Jednoty bratrské. Studoval v Goldberku a Vitemberku. Tam poslouchal Melalanchtona a Esroma Rudingera. Později se seznámil se slavným kalvínským teologem Theodorem Bezou v Ženevě. Přiklonil se ke kalvínského směru a začal posílat studenty bratrské církve do Heidelberku. Spolu s jinými pečoval o překlad bible. Redigoval XII. díl bratrského archivu. Roku 1572 s Janem Kalefem, členem Jednoty bratrské, vypracoval latinskou zprávu o všech konfesích českých církví a s ním rovněž upravil kancionál roku 1576. Samostatně zpracoval spis Výkladové řečí božích, který vydal roku 1576 v Kralicích.

Vilém Topinka (22.5.1909 v Prostějově - 7.7.1977 v Prostějově)

Topinková cesta k umění nebyla lehká. Narodil se v Prostějově v roce 1909 jako syn obuvníka. Jeho otec pocházel z Brna, matka z Boskovic. Když bylo Vilémovi 13 let, osiřel. Odešel z měšťanky a šel do učení na malíře pokojů, dekorací a písma. Toto místo si našel sám, po marném snažení dostat se na Uměleckou akademii, na kterou stejně neměl ani finanční prostředky. Jako učeň pilně kreslil a maloval. Jeho zálibu k malířství upevňovalo jeho přátelství s malíři Weiglem a Kostelníčkem. Na jejich radu vymýšlel a stylizoval ornamentické vlisy a kresebné výplně. Zaučoval se také do kreseb divadelních dekoraci. Toto vše pro něj byla veliká škola.

Své první krajinářské motivy maloval na Kyjovsku. Poté se věnoval i valašské krajině kolem Bečvy, Hrozenkova, Halenkova, Velkých Karlovic a jinde. Všude tam studoval kroje. Za folklórem cestoval i na Slovensko. Navštívil Trenčiansko, Povážsko Bystricko a jiná místa. Zlom ve výběru a volbě motivů u něj nastal v roce 1940, když se při jedné z jeho studijních návštěv Moravského Slovácka zastavil u syna malíře Joži Úprky - Jana, který mu tehdy řekl: “Kdo chce malovat slovácký kroj, ten musí žit na Slovácku, aby poznal nejen kraj a kroj slováckého lidu, nýbrž i jeho mravy a zvyky." Od tohoto okamžiku se Topinka věnoval folklóru hanáckému. Také jeho výtvarný zájem se obrátil na hanáckou krajinu a krajinu Drahanské vrchoviny. Počátky uměleckého vývoje Viléma Topinky byly trpké. Jako každý umělec, který začal od píky, měl život těžký a někdy i krutý. Ale jeho láska ke “kumštu" všechny tyto svízele překonala.

Topinka nikdy neměl dost peněz na to, aby se mohl věnovat výtvarnému studiu v Praze. Teprve po úspěšné výstavě v roce 1942 mohl část svého výnosu věnovat na své odborně školení. Stal se žákem známého malíře u prof. kreslení Františka Myslivce v Brně, kde si vedl velmi zdatně. Osvědčení o výborném studiu v oboru krajinných maleb obdržel tak skvělé, že se právem mohl řadit mezi akademické malíře, jak doslovně uvádí v prohlášení jeho učitel. Topinku jeho přátelé nazývali malířem duše krajiny. A plným právem. Zemřel předčasně v Prostějově v červenci roku 1977.

Jan Tříska (4.12.1904 v Pelhřimově - 24.9.1976)

Ač rodák z Pelhřimova, spojil půl století svého života s Prostějovem. Narodil se v početné rodině. Jeho bratr Stanislav, který byl grafikem, zemřel mladý v roce 1934.

Jeho starší bratr František (1901-1975), který byl malířem, žil později s bratrem Janem, společně v Prostějově.

Po ukončení školy působil krátkou dobu jako herec u kočovné společnosti ředitele Türschela - Slavínského. V letech (1921-1923) se vyučil kameníkem u sochaře Čeňka Palíka v Tršicích u Olomouce. V roce 1924 působil v ateliéru sochaře Julia Pelikána v Olomouci, kde se vymanil z regionální dílensko-řemeslné tradice a poznal širší obzor výtvarného světa.

Po ukončení vojenské služby v roce 1926 se přihlásil na pražskou AVU, na níž navštěvoval studia medailérství u prof. Otakara Španiela. V roce 1932 přichází za svojí nastávající ženou do Prostějova, kde strávil skoro půl století života. Zprvu se věnuje drobné plastice, především portrétní tvorbě, restaurátorské práci a vznikají první pomníky. V letech 1932-1943 je členem Sdružení výtvarných umělců moravských a od roku 1933 vystavuje své práce ve volném sdružení hanáckých výtvarníků pod názvem “Reysek".

Vznikají první monumentální díla - Bedřich Smetana (1934), Jeden z nás (1933), pamětní deska k 500. výročí nar. M. Rejska (1949), památník obětem vypáleného Javoříčka (1952-1955) a mnoho dalších. Přes tři desítky realizací medailí vřadily Jana Třísku mezi přední moravské medailéry. K jeho nejlepším medailím patří medaile vydaná v roce 1949 Národním výborem města Prostějova na paměť M. Rejska. Výtvarně dokonalá je též medaile k oslavě 90 let P. Bezruče. Celá série medailí souvisí s oslavami Wolkrova Prostějova. Nelze opomenout ani práci restaurátorskou: portál prostějovského zámku a Hanačky se sgrafity J. Köhlera, sgrafita Jana Kotěry a Františka Kysely na Národním domě, sgrafita Jana Preislera pro Obchodní akademii (ve spolupráci s bratrem Františkem). V letech 1958-1972 vznikla řada postav pravěkých lidí pro brněnskou expozici o vývoji a původu člověka od nejstarších dob - Lovec mamutů (1958), Neandrtálský člověk (1962), Pravěký malíř (1963), Mandroh (1971). V padesátých letech působil krátkou dobu jako ředitel prostějovského muzea. V roce 1968 obdržel Cenu města Prostějova.

PhDr. Jan Uher (28.1.1891 v Prostějově – 27.10.1942 Berlíně – Plötzensee)

Po maturitě na prostějovském gymnáziu a po absolvování jednoročního abiturientského kurzu na státním učitelském ústavu v Brně, působil 3 roky jako učitel na národní škole ve Výšovicích. První světovou válku prožil většinou v kancelářích v zázemí. Této situace využil ke složení odborné zkoušky na měšťanské škole. Po válce učil jeden rok v Prostějově. Ale již na podzim roku 1919 jej vyzval jeho spolužák Vasil Škrach, aby nastoupil místo knihovníka v kanceláři prezidenta republiky.

Pobytu v Praze využil k tomu, že se dal zapsat na filozofickou fakultu Karlovy univerzity a roku 1921 se stal doktorem filozofie poté, co obhájil disertační práci ”Myšlenkové dílo G. A. Lindnera”. Studoval pak v Německu a ve Švýcarsku, kde se osobně seznámil s tamními předními evropskými pedagogy a psychology.

Roku 1925 habilitoval na filozofické fakultě v Brně pro docenturu pedagogiky na základě práce ”Problém kázně”. V Brně později působil jako profesor. Roku 1926 odjel do USA, kde studoval pedagogiku, psychologii a sociologii. Výsledek tohoto jednoročního studijního pobytu uložil v knize ”Základy americké výchovy”. Ve 30. letech navštívil Sovětský svaz.

Doma pracoval aktivně v Sokole. Přednášel v akademickém spolku YMCA, organizoval mezinárodní sjezdy pedagogů a psychologů, pracoval v brněnské redakci časopisu ”Psychologie”. Psal také do časopisu ”Komenský”, ”Nová škola”, ”Pedagogický věstník”.

Od roku 1936 přednášel na Komenského univerzitě v Bratislavě. Roku 1938 se vrátil do Brna (změnila se politická situace, vznikl samostatný Slovenský stát) a v Brně pracoval na Pedagogické encyklopedii.

V době Protektorátu stál v čele protifašistického odboje. 20.11.1939 byl zatčen a vězněn na Špilberku, v Kounicových kolejích, ve Vratislavi a v Diez an der Lahn. Po heydrichiádě byl v roce 1942 odsouzen v Berlíně k trestu smrti a 27.10.1942 byl sťat v Berlíně – Plötzensee.

Mezi jeho práce patří například: ”Problém kázně” (1925), ”Myšlenkové dílo G. A. Lindnera” (1921), ”Hlavní zásady didaktické s ohledem na princip činné školy”, ”Základy americké výchovy” (1930), ”Komenského praxis pietatis”, ”Několik pohledů na Sovětský svaz” (1934), ”Středoškolský student a jeho svět” (1939).

Edvard Valenta (22.1.1901 v Prostějově – 21.8.1978 v Praze)

Studia ukončil na zdejší reálce maturitou roku 1918. Pak nastoupil na místo redaktora v Lidových novinách v Brně, kde pracoval 20 let. Vedle článků, reportáží a povídek vydal roku 1923 spolu s malířem Ondřejem Sekorou knížku dětských veršů ”Voříškova dobrodružství” a o něco později sbírku básní ”Zrána” (1926).

Popularitu dosáhl knížkou ”Třicet let na zlatém severu”, v níž spolu s Bedřichem Golombkem zpracoval životní zkušenosti českého náčelníka Eskymáků Jana Wenzla. Roku 1930 vyšla v podobné spolupráci další kniha ”Po stopách polárních pokladů”. Obě knihy byly přeloženy do mnoha cizích jazyků. Valentova spolupráce s Wenzlem a Golombkem pokračovala a vyšly ještě ”Ledové povídky” (1931) a ”Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě”.

Psal také lyriku: ”Trh před sv. Mikulášem” (1932), ”Několik let” (1934), ”Návrat” (1935).

Novinářské zaměstnání ho zavedlo na cesty do Afriky, Severní a Jižní Ameriky, Kanady a západní Indie. Zkušenosti z těchto cest zpracoval do knihy povídek ”Lidé, které jsem potkal cestou” (1938). Roku 1941 vyšla kniha pro mládež ”Strýček Eskymák”. Roku 1943 vyšly v ELKu ”Druhé housle”, román o cestovateli Emilu Holubovi.

Po osvobození v květnu 1945 začal opět pracovat ve Svobodných novinách, bývalých Lidových novinách, jako kulturní redaktor. Současně byl redaktorem týdeníku Dnešek. Roku 1946 vyšla jeho kniha ”Kouty srdce a světa” (povídku různorodých námětů), roku 1947 potom cestopis ”Světem pro nic za nic”.

Román ”Kyas” vydaný rovněž roku 1947 líčí přeměnu vesnice (Dubu u okresního města Ledic – Prostějova) na konci 19. století, kdy zanikají staré formy hospodářství a na jejich místo nastupuje průmyslová civilizace.

Největší pozornosti čtenářů i literární kritiky na sebe soustředil až jeho román ”Jdi za zeleným světlem” (1956). Dílo se objevilo až po delší spisovatelově odmlce. Roku 1970 vyšla Valentova kniha ”Život samé psaní”, v níž vzpomíná na svá prostějovská dětská léta, na školu, přátele, první lásky a svá učednická léta v Lidových novinách.

Karel Vojáček (21.1.1848 v Prostějově – 25.3.1899)

Byl zvolen starostou města roku 1892, když česká strana vyhrála volby. Navštěvoval gymnázium v Olomouci, lékárnictví studoval v Praze, kde se zocelilo jeho národní uvědomění. Svá domácí studia doplnil v Mnichově, Paříži a Curychu. Po návratu do Prostějova převzal lékárnu U černého orla. Velmi se zasloužil o české národní, hospodářské a kulturní vzkříšení Prostějova.

Za jeho vedení město nabývalo rychle nové tvářnosti. Jeho přičiněním si městská správa rychle získala vážnosti a uznání. Roku 1884 byl zvolen za město Prostějov poslancem do zemského sněmu proti odrodilci Janu Zajičkovi.

Za starostování Karla Vojáčka byla v Prostějově zřízena vyšší škola, zřízeno gymnázium. V letech 1894-1895 byla postavena škola na Rejskově třídě – I. obecná škola dívčí. Dále byly postaveny městská elektrárna, nový hřbitov a zlepšeno zdravotnictví. V roce 1898 se již nedal zvolit starostou města.

Ve své závěti věnoval dobročinným a národním účelům 80 000 zlatých a prostějovské obci věnoval 1 dům.

Josef Wait (26.9.1845 v Rakovníku – 30.4.1905)

Vyučil se kupcem. Starostou města byl zvolen po rezignaci Karla Vojáčka 13.12.1898, po druhé byl zvolen starostou roku 1901, ale koncem listopadu 1902 na tento úřad rezignoval. V obecním výboru zasedal 30 let. Prodělal všechny boje, které vedla česká strana s dřívější německou obecní správou. V letech 1892 – 1898 vedl na radnici finanční referát. Horlivě pracoval ve spolcích, zejména v Sokole.

V období než se stal starostou, byl od roku 1871 zaměstnán v Rolnické sladovně v Prostějově a později se stal její ředitelem. Zasloužil se o postavení Rolnického akciového pivovaru v Prostějově.

Byl známý jako iniciativní, bystrý a pilný hospodářský pracovník. Bojoval proti zajičkovské korupci v posledních letech německého panství na radnici.

Za své hospodářské zásluhy dostal roku 1901 titul císařského rady. Zasloužil se o převedení čelechovického cukrovaru z rukou německé společnosti do rolnického vlastnictví zdejších obyvatel.

Profesor Otto Wichterle (27.10.1913 v Prostějově - 18.8.1998)

Otto Wichterle se narodil 27. října 1913 v Prostějově, kde jeho dědeček založil firmu na hospodářské stroje. Po absolvování gymnázia chtěl studovat strojní fakultu, ale na radu přítele se přihlásil v roce 1931 na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství. K usilovnému studiu chemie jej, podle jeho slov, motivovala i snaha smazat nepříznivý dojem u profesora O. Quadráta, kdy student Wichterle na jedné z prvních hodin neznal vzorec dvojchromanu draselného. Diplomovou práci vypracoval u profesora Votočka v roce 1935 a v roce 1936 dosáhl doktorátu technických věd. U profesora Votočka pracoval jako asistent až do zavření vysokých škol 17. 11. 1939.

Od roku 1940 byl zaměstnán v Baťově výzkumném ústavu ve Zlíně, kde vedl pracovní skupinu, zabývající se výzkumem polyamidů. Vypracoval technologii výroby kaprolaktamu a již v roce 1941 připravoval ve své laboratoři vlákna polyamidu, která byla možno spřádat. Po řadě komplikací souvisejících s utajením před německými okupanty a poté s problémy poválečného průmyslu, byla průmyslová výroba těchto polyamidů s označením Silon zahájena až za deset let.

V roce 1945 se O. Wichterle vrátil na VŠCHT, kde dokončil habilitační řízení v oboru organické chemie, které přerušilo uzavření vysokých škol v roce 1939 a začal přednášet obecnou a anorganickou chemii. Napsal učebnici anorganické chemie, která v pojetí předbíhala svou dobu. Svůj kontakt s výukou organické chemie však nadále udržoval a napsal i německou a českou učebnici organické chemie. V roce 1949 rozšířil svou habilitaci i na obor technologie umělých hmot a plně se věnoval zřízení katedry technologie plastických hmot. V témže roce se stal jejím prvním profesorem a vedoucím. Od roku 1952 se zde začal zabývat syntézou síťovaných hydrofilních gelů, které vodou bobtnají, s cílem najít vhodný materiál pro oční implantáty. Podařilo se zde připravit polyhydroxyethylmethakrylátový (HEMA) gel, který pohlcoval až 40 procent vody, měl vhodné mechanické vlastnosti a byl průhledný. Při politické čistce, kterou provedlo v roce 1958 komunistické vedení VŠCHT, byl profesor Wichterle, spolu s řadou dalších vynikajících učitelů, ze školy vyhozen. Výzkum nitroočních čoček na VŠCHT byl zlikvidován.

V roce 1957 proběhlo v Praze mezinárodní sympozium o makromolekulární chemii, které vedení státu přesvědčilo o potřebě zřízení pracoviště zaměřeného na výzkum syntetických polymerů. Ředitelem v roce 1958 vzniklého Ústavu makromolekulární chemie Československé akademie věd byl jmenován profesor Wichterle. Budova ústavu se však teprve stavěla a rozhodující pokusy s převedením hydrogelů do vhodného tvaru oční kontaktní čočky proto provedl profesor Wichterle doma. Na vánoce 1961 si sestavil pomocí dětské kovové stavebnice Merkur první prototyp odstředivého odlévacího zařízení, které poháněl dynamem z jízdního kola, zapojeným na zvonkový transformátor. Na něm odlil první čtyři velmi pravidelné čočky, které nedráždily oko. Za několik let se tento sen o nápravě oční vady, který poprvé popsal v roce 1508 Leonardo da Vinci a který k realizaci dovedl profesor Otto Wichterle, rozšířil do celého světa. Dnes užívá kontaktní čočky, které lze rychle a jednoduše aplikovat, asi 100 000 000 obyvatel naší planety.

Další střet profesora Wichterle s komunistickou mocí následoval po roce 1968, kdy byl na základě svých postojů zbaven místa ředitele Ústavu makromolekulární chemie. Dále pracoval jako řadový vědecký pracovník a jeho jméno se nesmělo objevit ani na tablu profesorů, kteří na VŠCHT a jejích předchůdkyních působili.

V roce 1990 byl profesor Otto Wichterle, člen mezinárodních společností, držitel řady zahraničních cen a čestný doktor zahraničních univerzit, rehabilitován a zvolen předsedou Československé akademie věd a tuto funkci vykonával až do rozdělení Československa v roce 1993.

V roce 1993 byla jedna z planetek naší sluneční soustavy pojmenována Wichterle. Zemřel 18. srpna 1998.

Hana Wichterlová (2.3.1903 v Prostějově - 29.8.1990 v Praze)

Hana Wichterlová se narodila 2. března 1903 v Prostějově v rodině úspěšného továrníka vyrábějícího zemědělské stroje a automobily. Její rodina se znala s architektem Janem Kotěrou, který v letech 1905-1907 vyprojektoval a v Prostějově postavil Národní dům - skvostnou ukázku secesní architektury. Kotěra rodině doporučil, aby výtvarně nadaná Hana studovala uměleckou školu. V 16-ti letech nastoupila na Akademii výtvarných umění v Praze, kde v letech 1919-1925 studovala sochařství u Jana Štursy. Jejími vrstevníky ve třídě byli mimo jiné Josef Wágner a Vincenc Makovský. Studium na AVU dovršila prací Údiv, významným figurativním dílem, jímž se postavila na přední místo českého moderního sochařství. V letech 1926-30 žila a studovala v Paříži, kde navštěvovala mimo jiné přednášky Františka Kupky. V Paříži vytvořila celkem 5 plastik. Na tyto plastiky navazuje socha Pupen (1932). Socha Pupen je považována za jednu z nejzávažnějších plastik českého meziválečného sochařství. Dílo vychází z autorčina hlubokého zájmu o přírodu, který se spolu se zaměřením na meditativnost ve vazbě na východní filozofii promítá do převážné části tvorby. Během 40. let vytvořila dvě významné hlavy: Černou hlavu (1955) a Vivekanandu (1956-58). Tvorba z 60. a 70. let navazuje na přírodní motivy z předválečného období (Pecka 1964, Lusk 1967 a Jádro 1976).

Zvláštní místo v autorčině díle pak náleží nedokončené figurální plastice Mahulena (1955 - 1990), jež představuje symbiózu stromu a ženského těla. Hlava a ruce jsou vymodelovány, tělo a vlasy jsou složeny z kůry stromu. Statutární kmenovou vertikálu poeticky uvolňuje dívčí tvář. Mahulena se stala logem sochařských sympózií v Prostějově. Organizátoři sympozií tak vzdávají poctu první dámě českého sochařství.

První dáma českého sochařství Hana Wichterlová zemřela 29. srpna 1990 v Praze.

Jiří Wolker (29. 3. 1900 - 3. 1. 1924)

Narodil se jako syn bankovního úředníka v prostějovské patricijské rodině. Vyrůstal v prostředí rodinné pohody a blahobytu, chodil do skautingu a cvičil v Sokole, prázdniny trávil u babičky na Svatém Kopečku u Olomouce. Po maturitě na gymnáziu studoval od roku 1919 v Praze práva a rok navštěvoval na filosofické fakultě přednášky F. X. Šaldy a Z. Nejedlého. Horlivě se účastnil pražského literárního ruchu (nejbližšími přáteli byli Z. Kalista, K. Biebl a Antonín Matěj Píša), v letech 1922-23 byl významným členem uměleckého sdružení Devětsil. V dubnu 1923 byla u něho zjištěna tuberkulóza, v červnu odjel do sanatoria v Tatranské Poliance, odkud ho tři dny před smrtí převezli do Prostějova.

Byl bezesporu jedním z nejvýraznějších a nejtalentovanějších českých básníků generace, která vstoupila do literatury na počátku 20. let. Jeho počátky jsou spjaty s pocity prvních poválečných let, s představou kolektivní jednoty lidských duší. Wolker se postavil do čela tzv. proletářské poezie, v níž uplatnil svou mimořádnou etickou naléhavost stejně jako stylovou originalitu. Ta navazuje na nejlepší tradice české veršované epiky, tj. na Nerudu, Bezruče, Dyka a hlavně Erbena.

Dílo:

  • sbírka Host do domu (1921)
  • sbírka Těžká hodina (1922

Jan Zajiček (6. 11. 1828 ve Stichovicích - 1915 ve Vídni)

Roku 1870 zvítězila ve volbách německá strana a její představitel a odrodilec Jan Zajiček se stal starostou města Prostějova a tento úřad vykonával do roku 1892. Německá radniční správa se udržela při moci za různých okolností. Jednou z nich byla přízeň zemských úřadů. Zástupcové prvního a druhého sboru mluvili jen německy, ačkoliv u některých přízvuk prozrazoval rodilého Hanáka. I purkmistr Zajiček výhradně používal němčinu.

Vladimír Zoufal (24.2.1856 ve Vídni – 6.12.1932 v Prostějově)

Jeho otec, rodák z Moravy, byl ve Vídni úředníkem. Zoufal vystudoval reálku a akademii výtvarných umění ve Vídni. Stal se profesorem kreslení. Jako student i učitel se vždy hlásil k české národnosti. Ze Štýrského Hradce byl jako středoškolský profesor přeložen do Uničova, potom do Moravské Ostravy a nakonec na Německou reálku v Prostějově. Zde již zůstal natrvalo a žil v Prostějově 28 let. I když učil na německé reálce, nebál se podporovat všechny české snahy a hlavně ústřední matici školskou a také se zasloužil o budování muzea v Prostějově.

Hlavní význam V. Zoufala je ve vědecké práci. Stal se vášnivým entomologem. Sbíral brouky nejen na Moravě, ale i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, zajížděl až do Bosny a do Hercegoviny. Objevil celou řadu nových druhů i rodů brouků. Na jeho počest byl jeden z rodů nazván ”Zoufalia” a dalších 42 druhů ”Zoufali”. Psal také do vědeckých časopisů hodnotná vědecká pojednání.

Velmi dobře si také vedl jako učitel výtvarné výchovy. Kvalitně dovedl nakreslit jednotlivé exempláře hmyzu. Ilustroval dílo Josefa Klimenta ”Čeští brouci” a dílo Edmunda Reitera ”Die Käfer des deutschen Reiches”. Vyobrazení jsou tak dokonalá, že celou řadu let nebylo nic tak dokonalého v tomto oboru provedeno.

Vybudoval velkou sbírku brouků, která měla asi 65 tisíc kusů. Roku 1927 byla umístěna v Zemském muzeu v Brně ve zvláštní Zoufalově síni.

Vykonal také mnoho záslužné práce v prostějovském muzeu. V letech 1905 – 1923 byl členem kuratoria. Do muzea v Prostějově přešla i část jeho sbírek. Pro prostějovský region má význam jeho práce ”Fauna brouků prostějovského okresu”. K budování národopisných sbírek muzea přispěla i jeho manželka svými výšivkami, keramikou a sklem.

Pro podporu entomologického studia založil při Československé entomologické společnosti v Praze stipendium pro mladé badatele.

Filip Cyril Župka (7.6.1885 v Ivanovicích na Hané – 3.4.1964 v Kostelci na Hané)

Roku 1912 maturoval na reálce v Prostějově a poté pracoval jako městský knihovník. Vedle knihovnické práce se hodně věnoval literatuře, psal básně, povídky, romány, literaturu pro děti a mládež. Jeho básně jsou odrazem jeho vnitřního vývoje – např.” ”Písně bídy”, ”Ortel”, ”Veliký okamžik”. Z prózy např.: ”Démon žena”, z tvorby pro děti a mládež ”Dobrodružství bílého havrana”, ”Ševcovská pohádka”.

Zdeněk Škarvada (8.11.1917 v Olešnici - 11.5.2013 v Ostravě)

Brigádní generál se narodil 8. 11. 1917 v Olešnici v okolí Blanska. Jeho otec byl knihař. Zdeněk se chtěl stát leteckým konstruktérem. Po dovršení 17 let se přihlásil do školy leteckého dorostu při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově, kam 1. 10. 1936 nastoupil. Po důkladné přípravě začal v květnu 1936 pilotní výcvik. 30. 3. 1937 Zdeněk Škarvada složil vojenskou přísahu a byl vyřazen v hodnosti svobodníka jako pilot. Po krátké dovolené se hlásil u 41. letky 4. leteckého pluku v Hradci Králové.

1. 10. 1937 byl povýšen do hodnosti desátníka. V roce 1938 byl převeden k 3. peruti 4. pluku do Pardubic. Byl vybrán do skupiny, která cvičila vyšší akrobacii na letounech AVIA B-122. 1. 5. 1938 byl povýšen do hodnosti četaře. 1. 9. 1938 byl jmenován polním pilotem letcem. Krátce na to byla vyhlášena druhá mobilizace. Po okupaci Československa byl 31. 3. 1939 z armády propuštěn. 8. 6. 1939 odjel vlakem do Ostravy s cílem odejít za hranice. Odešel do Polska, kde byl přijat do polského letectva a létal se svým kamarádem Josefem Františkem z Otaslavic. Brzy Polsko opouští a odchází do Rumunska, dále na Ukrajinu, Sovětského svazu, Turecka, Egypta, Port SAID, Bombay, lodí pak kolem Afriky do Velké Británie.
Dne 27. 10. 1940 doplul šťastně do Liverpoolu. 11. 11. 1940 byl přijat do RAF (Britského královského letectva) v hodnosti seržanta. Po skončení výcviku byl přidělen k 310. čs. stíhací perutí. Létal na letounech HURRICANE. Hlavní činností bylo zajistit bezpečnost lodním konvojům. Později létal na moderním stroji typu SPITFIRE MK VB. 4. února 1942 musí pro závadu motoru opustit letoun a na padáku přistát do ledových vod kanálu La Manche. Brzy v ledové vodě omdlévá a probouzí se až v kajutě německé válečné lodi, která ho zachránila. Jako bývalému příslušníkovi protektorátu mu hrozí trest smrti. Byl předán do zajateckého tábora – těch vystřídal několik. Protože se od východu blížila fronta, byl dne 6 .1. 1945 tábor Stalagluft 6 (dnes Tychowice v Polsku) přeřazen do vnitrozemí Německa. Pěšky, rychlostí 30 km/den absolvoval 1000 km pochod smrti. Všechny útrapy skončily až 2. 5. 1945, kdy zajatci byli v blízkosti Schweranských jezer osvobozeni americkou armádou. Již 4. 5. 1945 odlétá na palubě Dakoty do Velké Británie. Domů se vrátil v srpnu 1945 na palubě dopravníku Liberatory. Sloužil u štábu 10. leteckého stíhacího pluku v Praze – Kbelích. V srpnu 1946 se oženil. 30. 4. 1947 byl odeslán do Vojenské letecké akademie v Hradci Králové. Byl velitelem a učitelem létání na bojových letounech. Později byl velitelem 8. státního leteckého pluku v Brně.

Později byl z politických důvodu propuštěn z letectva a degradován ze štábního kapitána na vojína. Musel zastávat jen podřadné práce. Byl vyhoštěn z bytu. Pracoval u „Pozemních staveb“ v Brně, později v dolech u České Třebové a v Ostravě.

V listopadu 1968 mu byla vrácena hodnost majora v záloze a udělen titul „zasloužilý letec“.
V roce 1972 odešel do důchodu. Pracoval dál v hutích a u Stavoprojektu v Ostravě.
V roce 1990, odešel na zasloužený odpočinek. Velkou jeho láskou se stal námořní jachting. Skutečné rehabilitace se dočkal až v roce 1989.

23. 10. 1990 byl povýšen do hodnosti plukovníka a 8. 5. 2000 byl dekretem prezidenta republiky jmenován brigádním generálem letectví v. v.

Létal asi na 50 různých typech letounů. Jeho motto „Keep floating“ (pokračuj a nevzdávej se) mu pomohlo překonat všechny strasti v životě od ledových vod La Manche přes německé zajatecké tábory až po nevděk a krutost komunistického režimu.
Bylo to právě prostějovské nebe, kde poprvé vylétl k výšinám.

PhDr. Václav Kolář (8. 5. 1946 - 15. 4. 2017)

Narodil se v Lokti nad Ohří. V Sokolově vystudoval SVVŠ a poté se přihlásil ke studiu historie na olomoucké univerzitě. Na zdejší Filozofické fakultě UP promoval v roce 1969 s obory čeština - dějepis a později ještě vystudoval obor občanská nauka. V letech 1972 - 1991 působil jako učitel na Střední průmyslové škole oděvní a krátce i na Gymnáziu Jiřího Wolkra v Prostějově. V roce 1994 se stal ředitelem Reálného gymnázia a základní školy města Prostějova ve Studentské ulici. V roce 2010 odešel do zaslouženého důchodu.
Svá učitelská léta si občas připomněl v seminářích pro maturanty reálného gymnázia.
Na jeho sedmnáctileté působení na škole vzpomínají s vděkem mnozí jeho studenti, kteří oceňovali jeho přátelský a vstřícný postoj spojený s hlubokou erudicí, ale i jeho kolegové, neboť dovedl vytvořit v kolektivu dělné a tolerantní klima.
Václav Kolář věnoval hodně času a energie i občanskému životu. Opakovaně získával hlasy voličů a byl dlouholetým členem prostějovského zastupitelstva. Svůj vztah ke kultuře a kulturním hodnotám uplatňoval jako člen kulturní komise či komise pro nákup uměleckých děl, byl také oblíbeným oddávajícím.
Pravidelně přispíval do regionálního tisku, byl spoluautorem odborných publikací z historie města Prostějova a dlouholetým členem redakce kulturní revue Štafeta.

Bruno Winter (15. 10. 1873 Haňovice  – 27. 6. 1942 Prostějov)

Pocházel ze známé sladovnické rodiny z Haňovic. Do prostějovského pivovaru a sladovny vstoupil jako společník dva roky po svém bratru Karlovi v roce 1898. Pivovarnickou výrobu byli bratři Winterovi nuceni pod tlakem konkurence v roce 1913 zastavit, ve sladovnictví však patřili ke špičce, zvláště v oblasti technologické. Slad vyváželi pod značkou Castello do evropských zemí a také do zemí severní a jižní Afriky, Ameriky, východní Asie a Austrálie. Bruno Winter stál také u zrodu prostějovské „Kornolitky“ – továrny na výrobu knoflíků. Založil ji v nevyužitých prostorách bývalého pivovaru.

Byl ale i nadšeným milovníkem a sběratelem starých hodin. Z obavy před zabavením sbírky nacisty ji věnoval v roce 1939 prostějovskému muzeu. Obsahuje celkem šestašedesát hodin, hodinek a dva malované porcelánové ciferníky. Najdeme v ní například také vzácné gotické hodiny z roku 1450. První akvizici z Winterovy sbírky získalo muzeum už v roce 1938, darem jedenácti exponátů. Bruno Winter však svoje nadšení pro hodiny prokazoval nejen jako jejich sběratel, ale sám také hodiny stavěl a opravoval. Součástí sbírky je Winterem zhotovený model dřevěných gotických hodin. Věžní hodinový stroj zachovaný díky jeho prozíravosti, kdy uhradil zrestaurování, byl v roce 2011 zapůjčen do expozice prostějovské radniční věže.

Nástup nacismu znamenal nejen konec jeho podnikatelské a mecenášské činnosti, ale i konec jeho života. Bruno Winter se otrávil ve svém bytě společně s druhou manželkou Terezií (13. 12. 1890 Prostějov – 27. 6. 1942 Prostějov) v noci před nástupem do transportu do koncentračního tábora. Jeho syn Kurt (10. 10. 1911–28. 2. 1943) byl zatčen gestapem a zavražděn v Osvětimi. Starší syn Hugo Adolf (18. 9. 1905– 16. 5. 1989), který žil ve Vídni, prchnul včas do Velké Británie. Po emigraci se stal příslušníkem RAF, ale byl vyreklamován jako odborník, který pak řídil továrnu na výrobu knoflíků. Jeho rodina žije ve Velké Británii.

Plukovník ve výslužbě Stanislav Liška

Narodil se 18. 3. 1921 v Prostějově. Opustil ilegálně dne 7. srpna 1939 republiku a dne 9. srpna 1939 byl prezentován u čs. vojska v Krakově. Po výcviku v Agde se zúčastnil bojů ve Francii, Anglii, a při obléhání Dunkerque jako velitel tanku 3. tankového praporu. Byla mu udělena čs. vojenská "Pamětní medaile se štítkem F, VB", čs. medaile "Za chrabrost" a čs. vojenská medaile "Za zásluhy II. stupně".

Po návratu do vlasti absolvoval Vojenskou akademii. Dosáhl hodnosti poručík a vykonával funkci velitele tankové čety. Dnem 1. 1. 1950 byl z politických a jiných důvodů propuštěn z vojenské činné služby. V roce 1953 byl odsouzen za trestný čin velezrady k odnětí svobody na deset let. V roce 1990 byl soudně rehabilitován a v rámci mimosoudní rehabilitace mimořádně povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě.

Zemřel 31. 5. 2013 v Prostějově.

load